O nás

…Podstatnou a neoddělitelnou vlastností lidského údělu je bolest a smrt. Každý člověk nějak trpí a každý člověk jednou umře: to je těžké dědictví, které leží na lidském pokolení a z kterého není vysvobození přirozeným způsobem. Od utrpení a smrti neuchrání nikoho ani majetek, ani moc, ani vědění. Zůstává neoddělitelnou částí lidského údělu, zůstane jí až do konce časů, až do rozuzlení pozemského dramatu lidstva… Aby člověk přijímal smrt docela klidně a tak říkajíc přirozeně, k tomu by bylo třeba, aby v něm vládla harmonie, která by byla, jsme v pokušení říci, nepřirozená a méně než lidská. Bylo by k tomu třeba, aby všechny naše schopnosti a všechny naše touhy plně uzrály a byly plně ukojeny, aby na konci našeho života nezbývalo místo pro lítost nad úmysly a nadějemi zmrhanými, nad činy nedovršenými, nad křivdami utrpěnými a spáchanými, nad tím, co mohlo být a nebylo, ať naší vinou nebo bez naší viny. A bylo by zejména třeba, aby se lidský duch, jednou probuzený k vědomí, smířil snadno a bez hrůzy s naprostým a konečným přetržením tohoto vědomí, s naprostým a definitivním odtržením od věcí a od lidí, které poznal a které miloval, aby dovedl přijmout jako něco přirozeného a samozřejmého, že bude náhle ponořen do nicoty, do tmy bez paměti a bez pokračování. K tomu, aby byl člověk schopen takto přijímat smrt a pomyšlení na smrt, by musil být méně než zvířetem, ba méně než rostlinou. Musil by zrát nevědomky k svému konci jako plod, a spadnout jedné chvíle k zemi, když se jeho stopka uvolní od větve.

Ve skutečnosti víme všichni, že tomu není tak. Stává se mnohým z nás, že i dočasná ztráta souvislého vědomí, kterou je pro živé lidi spánek, je doprovázena podivnou úzkostí, která nám brání usnout. Nikdo z živých nemá zkušenost vlastní smrti. Ale ti z nás, kdo viděli umírat, vědí, že nikdo neumírá lehce a s radostí, a že neumírají vždy nejsnadněji lidé staří, o kterých bychom si mohli myslet, že toho zkusili na světě dost, dobrého i zlého, a že by měli uvítat smrt jako žádoucí odpočinek.

Neboť to je právě to, že nejistota před smrtí trvá jak pro věřící, tak pro nevěřící… Posledním a svrchovaným pokušením některých svatých ve chvíli umírání byla myšlenka: Což byla-li moje víra klamem, což není-li na druhé straně nic? Nevěřící opět, kteří by chtěli umírat s přesvědčením, že smrt znamená naprostý konec jejich individuálního života a vědomí, zápasí s nejistotou pro ně hroznou: Což když jsem se mýlil? Což mají-li pravdu ti, kteří vědí, že na druhé straně něco je?

Tato podivná nesrovnalost ostatně protíná celý život člověka na zemi. …Podivná přirozenost člověka, který se zdráhá uvěřit v svou nesmrtelnost, a kterému na druhé straně nestačí úzké hranice jeho pozemského času. …S lety se prodlužuje vzdálenost, kterou má člověk za sebou, a zkracuje se ta, kterou má ještě před sebou. Přirozená naděje se stává čím dál těžší. Má čím dál tím méně fyzické opory, na kterou by se mohla zavěsit. Majetkem stáří už není budoucnost, budoucnost plná možností a slibů, ale nenapravitelná minulost, jejíž tíha hrozí zvrátit namáhavě udržovanou rovnováhu. Stárnoucí člověk už musí umět doufat hlavně pro druhé, pro sebe málo nebo nic…

Existují, jak se zdá, psychologické, mravní a sociální zákony, které určují lidské činy a které lze odhalit pod lidskými dějinami v minulosti a v budoucnosti, jichž lze použít pro utváření člověka, pro vytváření společnosti.

Dovede člověk, který se chystá k nějakému činu, vždycky určit pohnutky tohoto rozhodnutí a hlavně předem odhadnout a ohraničit jeho následky? Ta otázka platí stejně pro osudy soukromé a osobní, jako pro události politické. Člověk, který spáchal nějaký dobrý či špatný čin, je jím vnitřně proměněn, stává se z něho v jistém smyslu jiný člověk. Ani dějinná a politická rozhodnutí nemají statickou povahu. Jejich následky se nedají předvídat. Události mění svou povahu a význam při styku s událostmi, které po nich následují. Člověk, který se rozhodl někoho zabít, neví předem, v jakého jiného člověka ho ten čin změní. Kain to nevěděl, než zabil Abela, a také Hamlet to nevěděl, než zabil Polonia. Vůdcové revolucí, kteří organizují hromadné exekuce, se domnívají, že jednají podle přesných a rozumných výpočtů, a věří, že dosáhnou činů naprosto přesně ohraničených a zvládnutelných. A příliš pozdě si uvědomují, že se vším nepočítali, a že některé následky jejich činů jim unikají. Jsou strhováni dále, než kdy chtěli. Stali by se oběťmi zoufalství, kdyby se odhodlali naslouchat hlasu svého svědomí. Jak nám dosvědčují dějiny posledního půlstoletí, většinou odmítají tuto intimní rozmluvu a stávají se cizinci sami sobě. Budou ukazovat příštím generacím tváře tvrdé a uzavřené. Hitler a jeho předchůdci a následovníci všeho možného ražení nebyli a nebudou schopni napsat své intimní paměti, upřímně zpytovat své svědomí. Pokusili se zabít v sobě „vnitřního člověka“, jako ho chtějí zabít v jiných. Ale zmýlili se, ovoce činů, které zaseli, bude jiné, než si mysleli.

…Materialistická filozofie, která o sobě tvrdí, že se opírá o vědecké poznatky, provádí racionální skok do mythu, když nám chce namluvit, že lidé budou jednoho dne naprosto spokojeni se svým osudem v čase, osudem uzavřeným v sobě, bez jakéhokoliv odvolání, bez jakékoliv brány do jiného prostoru.

Podle stejné materialistické filozofie se může člověk stát pánem sebe sama a vesmíru, když bude poslušen zákonů přírody a když bude pracovat v jejich smyslu. Svoboda záleží v poslušnosti těmto zákonům, což je totéž jako jejich ovládnutí.

Ale lidská svoboda má mnohem tragičtější a tajemnější smysl. Člověk se nestvořil sám. Nevybíráme si při svém narození ani svou dějinnou situaci, ani své společenské prostředí, dokonce ani své hodnoty tělesné, rozumové a mravní. A přesto cítíme, že jsme povoláni k tomu, abychom z nich udělali něco, co závisí na nás a co zároveň odpovídá vůli Někoho jiného. Někoho, kdo je zároveň pramenem bytí. Kdo si stačí sám o sobě, ale kdo zároveň potřebuje nás, asi v tom smyslu, jako my potřebujeme ty, které milujeme. Jemuž není lhostejné, zda ti, které miluje, jdou vstříc své spáse nebo zatracení.

Život každého z nás a dějiny jsou scénou, na které se odehrává příběh naší vůle a vůle Toho, který nás stvořil svou Láskou. Záleží na nás, abychom Ho ze své strany poznali v Jeho lásce se našli. To k Němu směřují všecky úběžníky v prostoru a času..

Sestra úzkost – zlomky autobiografického eseje

Měl jsem jistě rád své rodiče, měl jsem je rád oba dva, třeba že ne stejně… Ale – jak to mám říci – moji rodiče si nerozuměli vždycky nejlépe. Uchoval jsem si však vzpomínky na chvíle dokonalého souladu a chci věřit, že jich bylo nejvíce, protože převládly v mé paměti. Ale vzpomínám si také na tvrdé hádky, které často končily tím, že se rodiče dostali do sebe. Je zbytečné říkat, že mé mládí – a možná celý můj život – tím byly hluboce poznamenány.

Často se o mně říkalo, že jsem citový člověk. Nikdy se nedovím, je-li to pravda nebo ne. Častokrát jsem měl dojem, že nic necítím. Často jsem si vyčítal, že jsem necitelný v situacích, kdy jsem měl být dojat: ve chvílích loučení, zvláště v přítomnosti umírajícího, ve chvílích velkých událostí, například při konečné porážce Němců v roce 1945.

A vskutku se mi zdálo, že „cítím“, až když je po všem, ve vzpomínce: jako by prožitá událost potřebovala určitý čas, než rozechvěla můj vnitřní prostor, než se zmocnila mé představivosti. Její rozměry nabývaly časem na hloubce, událost se stávala podobnější sobě, stále pravdivější.

A pak jsem měl ještě jednu chybu, která se podle okolností mohla stát kladnou: neustále jsem se vracel k sobě. Cítil jsem, že cítím jako člověk na rozdíl od zvířat. Tato citová úvaha přinášela s sebou bezpochyby nebezpečí: uzavíral jsem se do vlastního nitra a hrozil mi jakýsi narcisismus. Trvalo dlouho, než jsem si to uvědomil.

Ale je pravda, že jsem velmi brzy věděl, že jsem jiný než moji kamarádi, třebaže jsem nedovedl říci jak a proč. Učil jsem se lépe a snadněji než většina z nich, ale považoval jsem to za samozřejmé, jako by to tak muselo být. Ale to nebylo ostatně nejdůležitější. Už tenkrát jsem věděl, že ve mně žije nesdělitelný svět, že jsem člověk privilegovaný. Věděl jsem, že cítím víc než ostatní při mých stycích s přírodou, v svých modlitbách, když jsem ministroval knězi při mši.

Myslím, že mohu upřímně prohlásit, že jsem zásluhu o to nepřipisoval sobě samému. V žádném případě jsem se tím nechlubil, spíš jsem to skrýval. Před jinými jsem se snažil mluvit a chovat jako oni. …Až později, ve vyšších třídách gymnasia, jsem se vědomě otevřel světu druhých. Zdáli se mi často pohotovější ve vyjadřování nebo jen méně nesmělí a cudní než já. Nutně se stávalo, že jsem jim naslouchal až příliš, že jsem jim vnitřně podléhal, že jsem zpochybňoval své vlastní zkušenosti víc, než bylo třeba. Draze jsem zaplatil za svůj omyl a znovunalezení dočasně opuštěné nebo zpochybněné cesty. Ale zároveň, když jsem si znova vytyčoval svou vlastní cestu, jsem si mohl lépe uvědomit svébytnost několika souběžných a rozmanitých zkušeností, navzájem se proplétajících. Mohl jsem nahlédnout skutečnost, že různé protiřečící si soudy mohou mít v určitém smyslu pravdu, stejně jako se všechny mohou mýlit úplně nebo částečně, vědomě nebo nevědomě, v dobrém nebo špatném úmyslu.

Léta 1927 – 1939, to byla v určitém smyslu ústřední doba mého života, ale pouze v jednom smyslu. Napsal jsem za těch dvanáct let většinu svých knih, získal jsem si jméno a vstoupil jsem do literárních příruček. Přeložil jsem Pourrata, Maurice Baringa, Ramuze. Byl jsem znám a hodnocen jako spisovatel s katolickou inspirací. Ale jak to bylo s vírou v tomto období, do jaké míry opravdu prostoupila mým životem a mou každodenní zkušeností?

Tato léta pravděpodobně nepředstavují ustavičné a pravidelné prohlubování a intelektuální a duchovní pokrok. Dokonce musím s obavou přiznat, že skoro každý krok dopředu byl doprovázen, když ne přímo zrušen, jiným krokem dozadu, vážným pokleskem, váháním a delším či kratším přešlapováním na jednom místě. Ztrácel jsem mnoho času v pražských kavárnách a vinárnách ve společnosti spisovatelů svého věku nebo starších, jež mi získala má čerstvá proslulost, dost překvapující pro ně a ještě více pro mne. Nebyla to z mé strany marnivost. Ale přijímal jsem to jako něco, co se rozumí samo sebou a co mi patří. Moje skutečné já zůstávalo přitom trochu v pozadí jako jakási vnitřní záloha, která byla – nebo jsem si myslel, že je – v bezpečí před ponižujícími styky, činy, myšlenkami. Teprve hodně pozdě – doufám, že to nebylo příliš pozdě ve smyslu absolutním – jsem si musel uvědomit, do jaké míry jsem se klamal. že jsou na světě chyby, které nikdy nenapravíme.

Pracoval jsem hodně, ale ne pravidelně, často jsem musel improvizovat, ale tato improvizace byla jen zdánlivá. Úsilím vůle a takřka násilným soustředěním se mi alespoň zčásti dařilo vyčerpat až do dna vnitřní zkušenost tak často přerušovanou. Byl v tom kus zázraku, že má próza – povídky, eseje, novely a jeden román – mohla vyvolávat svým pomalým a rozjímavým rytmem dojem, že se na ní pracovalo dlouho. Ve skutečnosti bylo v mých rukopisech málo škrtů.

Myslím, že mou základní inspiraci charakterizovaly tyto ideje:

a. Vrozený platonismus ( Platonovy texty se mi dostaly do ruky až mnohem později), který ve mně vyvolával dojem, že se pohybuji v tomto čase a na tomto světě uprostřed stínů, jež vrhají skutečnosti přímo nepřístupné, umístěné mimo naše viditelné obzory. Tato zkušenost či spíše toto tušení splývalo u mne s větou svatého Pavla: Nunc videmus per spekulum et in aenigmate.

b. Náš úděl v tomto čase a na tomto světě je údělem poutníků, kteří se osvobodili od časných starostí a časného dění a také aspoň zčásti od vlastních citů, úspěchů nebo nezdarů a kteří jsou tady jen proto, aby šli jinam, nebo jako by se vrátili na tuto zemi, když už před tím žili nebo alespoň zahlédli něco jiného, čemu náleží skutečným základem své bytosti.

c. Tato dvě tušení nebo tyto dvě intuice doplňoval nebo opravoval hluboký pocit lidského společenství pozemského i duchovního, vyrůstající zároveň z příbuzenství krve i z příbuzenství ducha, překračujícího čas i prostor.

Tato dvě příbuzenství byla ve velmi těsném spojení, setkávala se na konci cest této sladké země, hlavně cest a stezek rodného kraje. Můj rodný kraj se stal – nebo znova stal – středem a ohniskem mých zkušeností žitých nebo vysněných. Mé vymyšlené příběhy z něho vycházely a do něho se zase sbíhaly. Nikoliv ve smyslu sentimentálního a smyslného regionalismu nebo modloslužebného kultu země, určité pozemské vlasti, ale ve smyslu symbolu, do něhož se vtělovalo tušení absolutní a věčné slasti.

Postavy mých příběhů byly vábeny mimo své rodné obzory, volány hlasy přicházející k nim ze vzdálených zemí, ale při svém odchodu měly jistotu, že se mohou vždycky vrátit na cesty a stezky svého dětství jako na místa své pozemské a duchovní jistoty

…V oněch letech jsem mnoho četl. Četl jsem ze své úřední povinnosti jako lektor nakladatelství. Četl jsem ale i ze zvědavosti a často také bohužel z lenosti, abych nemusel psát sám. Nedovedl bych vypočítat ani tituly těch knih, ani jména jejich autorů. Četba filosofická a teologická byla bohužel v menšině. Ale několikrát jsem byl zasažen do živého a ta rána, která byla zároveň branou otevřenou k novým, jako by tušeným obzorům – ta rána se stávala částí mé nejvnitřnější zkušenosti. Myslím na své první setkání se svatým Františkem z Assisi, s Pascalem a svatým Augustinem. U svatého Františka to byla jeho láska k věcem a tvorům stvořeným, spojená v tajemství lásky s utrpením svobodně přijímaným, naroubovaným na bolest Ukřižovaného. U Pascala pak osobní střetnutí se záhadou existence a nekonečných prostorů, a pak v nejhlubším mlčení vesmíru a v srdci každého člověka ten planoucí oheň, který oživuje a zároveň stravuje. U svatého Augustina – který v té době stál u mne velmi blízko Pascala – dramatická povaha jeho obrácení, to objevení Boha bližšího jeho pocitu bytí než pocit vlastního já. Mohl bych k těm třem přidat ještě kardinála Newmana, jehož Apologii pro vita sua jsem četl velmi záhy, kdyby nové setkání s vnitřním světem anglického konvertity nebylo pro mne čerstvou zkušeností dnešního dne.

Byl jsem vždy vášnivým čtenářem. Tato záliba se ve mně spojovala s další slabůstkou: s vášní filologickou, mohu-li to tak nazvat. Až do své čtyřicítky jsem studoval aspoň deset cizích jazyků. Rozumí se samo sebou, že umím německy, francouzsky a anglicky. Dost zběžně jsem četl italsky, španělsky a dokonce také rusky. Ale zároveň musím říci, že mluvím všemi těmito jazyky dost špatně, dokonce i těmi, které znám nejlépe. To bezpochyby souviselo s mou prací překladatelskou: velmi dobře jsem cítil melodické hodnoty cizích jazyků, odstíny slov a výrazů a velmi dobře se mi dařilo nalézt pro ně rovnocenné výrazy ve své rodné řeči. Ale když se změnil směr a já měl převádět do cizího jazyka hodnoty vlastní řeči, slova přicházela pomalu, tím pomaleji, že se mi vždycky příčilo říci cokoliv a jakkoliv.

…Kdybych byl svobodný člověk a mohl si vybírat, přečetl bych si čas od času jenom některé „staré“ autory: Vergilia, Danta, Shakespeara: Measure for Measure, Hamleta, Cymbelina. Je pravda, že mě čas od času dráždily technické prostředky tehdejšího divadla: všecky ty pokusy o travičství, všecky ty intriky a pomluvy. Nemohl jsem se smířit s tím, že Hamletův otec žádá od syna, aby ho pomstil vraždou a tím ho vysvobodil z muk očistce. Ale zároveň jsem cítil, nakolik je tento znalec lidského srdce a ducha naším současníkem schopným rozšířit vnitřní prostor lidské zkušenosti, zpřítomnit v našem každodenním životě existenci věcí viditelných i neviditelných a naučit nás cítit tajemství této existence. A přimět nás k účasti na tomto tajemství, ať chceme nebo nechceme…

Od své generální zpovědi v roce 1926 za svého pobytu u Josefa Floriana jsem už nezakolísal ve své víře a nezanechal své náboženské praxe. Byla má víra vždycky živá?.. Pokud si člověk uchovává živou víru v kratších či delších obdobích vyprahlosti srdce a při kratších či delších přestávkách v náboženské praxi. Pokud člověk zůstává věřícím, i když necítí „přítomnost“, i když se proviňuje zpronevěrami v řádu mravním… …Člověk se samozřejmě neproviňuje jenom svými slabostmi a svými hříchy, ale už tím, že odkládá na pozdější dobu svou nápravu a říká si, že po tomto poklesku bude žít zase „řádným životem“.. Stávalo se mi to bezpochyby často. Běda, až příliš často. Stávalo se mi, že jsem žil na okraji nebo mimo sama sebe. Ale přece se odvažuji věřit…

Nejsem rozený cestovatel. Když jsem opouštěl poprvé svůj rodný kraj a odjížděl do Prahy, mohli se moji rodiče domnívat, že odcházím s lehkým srdcem. Po pravdě řečeno nadešla pro mne chvíle odchodu. V jistém smyslu jsem se stal cizincem mezi těmi, kteří mi stáli nejblíže, vznikl ve mně svět, který nesouvisel s jejich světem – nebo jsem si to aspoň tenkrát myslel. Musel jsem udělat mnoho objevů sám o sobě, než jsem znova našel cesty své vesnice a svého dětství a hlavně cestu k srdci těch, které jsem nikdy nepřestal milovat, ale jejichž řeč už nebyla řečí mojí.

…Francie se stala mou druhou vlastí už od mé první návštěvy v roce 1928. Vlastí v záloze, která se na tu první vrstvila, ji doplňovala a s ní se prostupovala. Ale tehdy bych tam nebýval dovedl zůstat na celý život bez naděje na návrat.

Nyní je vztah mezi mými dvěma vlastmi – tou, ve které jsem se narodil, a tou, kterou jsem za svou přijal, obrácený. Ta první se teď stala krajinou snu, ale zároveň nezcizitelným útočištěm. A její hlínu nosím neustále na svých podrážkách. Ti, které jsem doma nechal, jsou mi bližší než kdykoliv předtím.

Je to tím, že tato krajina nedosažitelná a všudypřítomná se pomalu stýká s poslední vlastí nás všech, posledním domovem mimo každé místo a čas…

…Když jsem se dověděl, že maminka umřela, bylo mým prvním hnutím doprovázet v myšlenkách pohřební průvod…Vstoupil jsem po několika schůdcích na hřbitov. Spatřil jsem znova kříž, na kterém jsou vyryta jména mého tatínka, mého bratra a mých dědů. Poznal jsem barvu otevřené země. Ale zároveň jsem cítil, že se zesnulá ke mně blíží nad všemi dálkami a přes všechny vzdálenosti, a pohled jejích očí zastřených slzami, ale zářících víc než přirozeným světlem, spočinul na mně, aby mne už nikdy neopustil…

Už dva nebo tři roky ( pozn.: píše  krátce před závažnou cévní mozkovou příhodou) mám pocit, že jsem vstoupil do předposledního nebo možná posledního období svého života. Zdá se mi, že jsem blíže než kdy jindy tomu malému chlapci, kterým jsem byl kdysi, a že se zároveň setkávám v sobě se svým otcem, jak jsem ho znal na konci jeho života, a jak jsem se už jednou o tom zmínil. Cítím ho v sobě uvnitř, jako bych byl vstoupil do jeho kůže, ale zároveň – mohu-li to tak říci – také zvnějšku. Přistihuji jej ve svých pohybech, ve svých grimasách, v přízvuku svého hlasu. Myslím, že by ho poznali ve mně lidé, kteří ho znali za jeho života, že by ho poznali při pohledu na mne, jak mluvím a jednám a dokonce bych řekl, jak cítím a myslím, kdyby někdo mohl vidět myšlenky a city druhého.

Ale zároveň se cítím totožný víc než kdy jindy s chlapcem, kterým jsem byl. Pozemské obzory, které mne obklopovaly, nebe nade mnou se svým světlem, oblaky a hvězdami, to všechno je proniknuto stejným tajemstvím, které promlouvalo k malému chlapci a které ho naplňovalo nesmírným tušením. Tajemství je stejné, ale jako by bylo ještě blíže, jako by bylo bezprostřednější a skutečnější.

V mých mladých letech – která se táhnou trochu zmateně od mého dětství až k padesátce – jsem míval sklon si toto tajemství spíše představovat než je žít. Viděl jsem je před sebou. Vkládal jsem je do osudu a do zkušenosti postav, které jsem si vymýšlel ve svých povídkách a které je žily místo mne, než přijdu na řadu sám. Sám jsem se cítil ještě v bezpečí, poskytoval jsem si odklad. A zatím jsem si myslel, že mohu volně nakládat se svým časem, že ho mohu utrácet a že si nemusím dělat přílišnou starost s věcmi, činy a slovy, které nejsou tak příliš důležité. Vždycky budu moci dohnat ztracené příležitosti, zavazující slovo vždycky budu moci říci až později.

Teď stojím před sebou takový, jaký jsem, jak mě vytvořil čas po mé vůli, se všemi svými mezerami, se vší svou prázdnotou, se vším, co znetvořuje mou tvář. Doba „později“ a „ještě ne“ definitivně minula.

Zbývá mi poslední naděje, poslední šance: pokusit se udělat něco v poslední chvíli i se svými chybami, nedostatky a zradami. Použít své děravé a bláhové minulosti jako látky, jež by se dala oživit dopředu i dozadu.

Když Nikodém přišel tajně za Ježíšem, nebyl už mladý člověk. Lotr po pravici nebyl možná starší než Ježíš a jeho dechy na této zemi byly už sečteny. A přece oba ještě chtěli v jistém smyslu napravit svůj prohraný život, dohnat ztracený čas, najít znovu sama sebe, najít se úplně v Tom, který je pramenem života, každého života. Což nejsou oni našimi bratry, což nemůžeme všichni brát podíl na jejich záchraně v poslední chvíli, samozřejmě pod podmínkou, že budeme mít také jejich odvahu k sobě, jejich čistou vůli, jejich odvahu dát se cele Tomu, který se dal první jim? Ale musíme to chtít celou hloubkou svého svědomí a své bytosti a nenechávat si nic v záloze pro své sobecké uspokojení a pro své sobecké požitky.

Ale napadne nás někdy, že už jsme opravdu na konci, že máme před sebou jenom několik dní života? Jestliže však to necháme dojít až k posledním chvílím, budeme mít ještě sílu se vzchopit a dát se, obnovit rázem všecko, co jsme celý život ničili? Ucítíme po svém boku přítomnost Toho, který odpustil kajícímu lotrovi, slíbil mu věčný život a svýma probodenýma rukama mu pomohl překročit strašlivý práh?

S věkem se mi vrací jedno z mých prvních poznání a stává s pořád naléhavějším: že nic nevzniká samo od sebe a že co je, mohlo také nebýt. …Fyzické zákony a dějiny geologické nevysvětlují a nevyžadují tuto existenci. Tajemství zůstává, celé a nevyčerpatelné.

Platí to tím víc o člověku, o jakémkoliv člověku.

Hranice stínu

…Když zase seděli proti sobě u stolu, ozval se výměnkář: „Poslouchej Prokope, co bych ti chtěl říci. Nevěděl jsem tak dlouho, jste-li na světě, ty a tvá matka, a nemyslil jsem, že se ještě uvidíme. Nenadál jsem se, že mne tu Bůh nechá tak dlouho, mně i druhým pro ostudu…

Prokop chtěl protestovat, ale pak sklopil hlavu.

„Tvá matka nedostala, co měla dostat, protože jsme oba propásli chvíli, kdy nám to oběma ještě mohlo být platno. Myslil jsem si vždycky, že se jí spíš sluší, aby řekla první slovo. Dnes je mi líto, že jsem to neřekl já. Měl jsem rád tvou matku chlapče.“

„Vím, žes sem nepřišel proto“, řekl stařec na odmítavý posunek vnukův. „Neměl´s mnoho příležitostí něco ode mne čekat. Možná že ani sám nevíš, proč jsi přišel, ale já ti to řeknu Prokope. Přišel´s sem od své matky, abys mi řekl, že věděla, že ji mám rád. Aby to bylo mezi mnou a jí vyřízeno ještě na této zemi…“

„Přišel jsem vám říci“, řekl Prokop, „že ona na vás myslila do poslední chvíle. Ale máte pravdu. Byla hrdá a nechtěla utíkat od břemene, které na sebe sama navalila…“

Starcovy kostnaté ruce ležely sepjaty ve světle stolní lampy, zatímco jeho skloněný obličej byl zakryt stínem.

„Takoví jsme všichni,“ řekl tiše. Pak se zase obrátil k Prokopovi.

„Nevím, na koho ještě na světě spoléháš,“ řekl, „ale jsi mlád a jistě doopravdy nevěříš, že by pro tebe byl se vším konec. Mne nepotřebuješ, to se rozumí. Dost dlouho ses obešel beze mne. Ty i tvá matka. Ale já potřebuji tebe, Prokope. Ty mi budeš držet rovnováhu na této straně, když už já pro sebe  nebudu moci hnout prstem. Ty tady budeš za mne vyrovnávat dluhy, které jsem nezaplatil.“

Jan Šimon upíjel ze své sklenice, a najednou řekl: „Vždycky jsem si myslíval, co se asi děje v knězi, když připravuje nemocného na poslední cestu. Umírající se přece chytá každého jeho slova a chce mít jistotu, že bude zachráněn.“

Páter Martin se na něho chvíli díval, jako by chtěl uhádnout, kam s tou řečí míří. „Ano,“ řekl pak pomalu, „to nebývá lehké. Kněz především musí věřit tomu, co říká. Ovšem i tohle se musí proměnit v rutinu.“

„Všichni lidé bezpochyby neumírají stejně,“ řekl Prokop.

„To je pravda,“ odpověděl farář. „Viděl jsem už smrti tak lhostejné, že mi slovo mrzlo na jazyku. U někoho se naopak v poslední chvíli probudí taková fantazie a úzkosti, že mu celý život stojí před očima jako jediná výčitka a lítost nad lítost. Představte si, že člověk najednou za sebou vidí ten řetěz křivd, a všecko je nadarmo“…

„Nejzajímavější je to,“ skočil mu do řeči Jan Šimon, „že si člověk při vší síle své fantazii neumí představit svou vlastní smrt. Člověk si nedovede vypočíst, co by cítil, kdyby umíral, třebas z vlastního rozhodnutí.“

„Ano,“ řekl Prokop, „lidé o smrti mnoho mluví, ale málokdo ji bere vážně, dokud mu nestoupne na chřtán. Představte si ten úžas: tak tohle jsi ty? Možná ostatně, že všechny pocity, kterých člověk při tom zakouší, mu nejsou tak docela neznámy.“

Farář mlčel a jeho oči se upíraly na stěnu, do výše probodených nohou Kristových. Neodvrátil jich odtamtud, ani když se ozval zase hlas Jana Šimona.

„Co byste dělal,“ ptal se ho Jan, „kdyby vám pod rukama umíral člověk, kterého byste měl rád a pro kterého byste nemohl udělat nic, pranic, protože by jeho vůle byla vzepřena do posledního dechu?“

Prokop pohlédl na přítele tázavě, ale páter Martin sotva pootočil hlavu. „Ano,“ řekl pomalu, „to není k smíchu. Odchází jich tolik, a jsou odkázáni jenom na sebe. Ale co mohu já“ – jeho mocná ramena se nahrbila -, „než doufat pro ně v milosrdenství?“

Jan Šimon byl opřen v pohovce, pravou ruku měl za hlavou. Jeho zuby trochu prosvítaly z pootevřených úst.

„Rád bych věděl, co vlastně má Bůh za lubem,“ řekl s podivným ostnem v hlase. „Lidem už je skoro všechno jedno – už by jim ani nevadil. Člověk by ho chtěl někdy udeřit v tvář, aby se něco stalo. Slyšet burácet jeho hlas, cítit jeho ruku, jak hněte člověkovo srdce, mít jistotu, že je to on, který zdvíhá na člověka pěst.“

Prokop se lehce otřásl, jako by mu přeběhl po zádech mráz. Šimon se nehýbal, jeho hlava byla zvrácena dozadu, a odrážela se na pozadí večera sinavým obrysem. Mračna, která plula po obloze, byla ze strany osvětlena vycházejícím měsícem a podobala se vzdutému moři.

Páter Martin konečně vstal – jeho pohled neopouštěl spodek krucifixu – a řekl chraptivě: „Jak jsi nedočkav , Jene! ( Nikdo si v té chvíli nevšimnul jeho tykání). Kdo ví, jak dlouho už chodí Jeho stín za tebou. A my všichni – kdo ví, podle jakého plánu už jsem rozestaveni!“…

„Pojďte dědečku, já vás zavedu domů,“ pokusil se mu Prokop domluvit, ale stařec zakroutil hlavou.

„Počkej ještě, hochu, až si to tam u mne ( pozn. : až zemře) vypořádají,“ řekl. „Jakživ jsem neviděl takový kravál. Vyčítají si hříchy do devátého kolena.“

Zatímco Prokop bezradně mlčel, sedal už si stařec na patník, který trčel z meze, a ukazoval mu rukou, aby se posadil k němu. „Tys dnes asi zapomněl, že jsou u nás také hody,“ řekl trochu trpce, „ale oni nezapomněli. Hrnulo se to k nám od rána, a všude jich bylo plno: na dvoře, ve světnicích, ba i po komorách rejdili a dupali, div mi strop nespal. Taková cháska!“ Stařec se škodolibě zachichtl. „Člověk teprve vidí, co má příbuzenstva.“

Prokop hleděl dolů k Zavadilovu gruntu, jehož lomenice byla ostře osvětlena měsícem, a bezděky ho zamrazilo.

„I hluchou tetičku Stázku z hor jsem tam zahlédl,“ řekl zase stařec, opíraje se lokty o kolena. „Chodívala k nám každý rok na pouť. Mívala na hlavě vlňák a na ruce kabelu, seděla celý den v kuchyni a žvýkala vdolky. Ale dnes tam tahala za kabát jednoho, který se trochu podobal mému dědovi. Bůh ví, co jí zůstal dlužen, ale myslím, že mu to neprojde jen tak. Kdo by to řekl do hluché Stázky!“

Starcův smích zněl tentokráte dlouho a tiše jako šelestění suché trávy.

„Mne si vůbec nevšímali, jako bych k nim ani nepatřil. Jenom tvoje babička si sedla na chvilku ke stolu proti mně, ale jenom tak napůl židle, jako když má někdo naspěch. Seděla tiše, nemluvila a dívala se z okna. A pak jsem ji už neviděl.“

„Pojďte už dědečku,“ naléhal znovu Prokop, dotknuv se starcovy ledové ruky. „Je vám zima!“

„Škoda, žes při tom nebyl,“ řekl zase stařec, neposlouchaje ho. „Však jsem na ně křičel: Počkejte, počkejte, mám tady ještě jednoho, ten do toho má také co mluvit! – Ale ty ses zatím potloukal, bůhví kudy.“

„Myslíte, že by se ke mně hlásili?“ zeptal se Prokop.

„Hlásili – nehlásili. To bys koukal, kolik je ti jich podobno! A byl by ses trochu styděl, kamaráde – já jsem se také styděl. Člověk si myslí, že má nějakou chybu, o které nikdo neví – a najednou tam uvidíš chlapíčka, který má tvou tajnost přilepenu na bradavici.“

Stařec zase propukl v svůj šelestivý smích, ale už se nebránil, když ho Prokop vzal pod paží a pomáhal mu na nohy. „Byl bys třeba víc věděl, na čem jsi. Ti všichni ti teď budou svěřeni, až já budu patřit mezi ně. Ale tak zhurta mi nemusili oznamovat, že už to bude brzo!“

Prokop vedl starce po mezi, sám šlapaje ve strništi. Zahlédl v měsíčním světle krtka, který se proplétal mezi stonky, čichaje rypáčkem v hrudkách. Ze vsi k nim zalétl úryvek taneční muziky a Prokopovi znovu přejel mráz po zádech.

…Když přišli zahradou do stavení, byly všechny dveře otevřeny a měsíční světlo leželo na podlaze jako strašidelný koberec. Stařec mlčel a drkotal zuby. Prokop ho položil do postele a naházel na něho peřiny. Pak si sedl k oknu a poslouchal kroky lidí vracejících se z hospody a šepot milenců, kteří ještě posedávali po lavičkách. Stařec oddychoval stále klidněji, a když se nad ním po chvíli Prokop nahnul, spal s ústy pootevřenými.

Vrátil se zase k oknu a natáhl se na lavici. Když otevřel oči, viděl s úžasem, že je bílý den.

…Od oné pouťové noci starý Zavadil v Habřinách nevstával z postele a jeho hlava se den ode dne propadala, jako by se její vnitřek stravoval. Někdy byl celé dny jako v mátohách a vyslovuje s námahou nezřetelná slova hleděl na Prokopa jako na nepřítomného. Ale pak se zas probral, chtěl jíst, a spojoval představy ve srozumitelném pořádku. Vzpomínal si na některé podrobnosti z mládí a viděl je v tak ostrém světle, že z toho šel na Prokopa mráz…

Prokop poslouchal jeho chraptivý hlas, který se chvílemi měnil v šepot nebo docela usínal, zatím co po stěnách klouzalo tiché zářijové slunce a kývaly se stíny starých jabloní. Zdálo se mu to chvílemi jako sen, to světlo v oknech na zdech, křik vrabců v zahradě a hovory tohoto umírajícího, z kterých slyšel jména lidí dávno ztrouchnivělých, ale najednou tak živých, že viděl jejich tváře, jejich posunky, barvu jejich očí.

Jak se to všechno mísilo! Jeho matka, kterou znával jenom nahnutou nad neckami s prádlem nebo s šitím v klíně, najednou pobíhala po statku s veselým smíchem, s copem v zádech, s očima zářícíma, a všude bylo plno hlasů a radostného bzukotu, jako když včely vyletují z úlu za červnového dne a vracejí se obtíženy kořistí.

„Je tu jako před velkými svátky nebo před svatbou,“ říkal stařec na posteli se suchým úsměškem. „Cosi se chystá, cosi se chystá, všechny dveře jsou otevřeny a na dvoře je jako na pražském mostě. Rád bych věděl, bude-li to tak až do konce, anebo dostanu-li ještě strach. Ona se už tady potlouká, hubená teta v bílém šátku, už mě trochu lechtá pod krkem, ale to je ještě žert. Až mě zmáčkne doopravdy – až na mne vycení zuby – rád bych věděl, dostanu-li strach?“

…„Zdá se mi to tak přirozené, že tu u mne sedíš a čekáš se mnou na mou těžkou hodinku,“ řekl jednou Prokopovi a modrá barva jeho duhovky se na chvilku rozsvítila. „Co chybělo – a byl bych tu ležel sám jako zapomenutý střep ve vyhořelém domě.“

Prokopovi se to také zdá přirozené, že tady sedí a poslouchá starce, kterého už za chvíli nebude. A cítí opět – cítí to tak, že by se z toho málem dal do pláče nebo do zpěvu – že nemohl udělat nic jiného než přijít sem a sednout si k tomuto smrtelnému lůžku. Všecko ostatní je vedlejší. Kdyby byl na sebe strhl slávu celé zeměkoule a promeškal toto dostaveníčko, byl by se dopustil nenapravitelného omylu.

Ano, ale stařec umírá. Co nevidět se rozplynou obrazy, které se kladly do jeho paměti po celé století, zmizí podoby lidí, které prošly jeho životem, jejich poslední stopy v prachu této země budou smazány a přikryty jinými stopami.

…Stařec neumírá sám. Umírá s ním všecko, co viděl a přijal od druhých, když začínal svou cestu. Všecko, o čem vydával svědectví tak pozdě do jiného času, uprostřed kterého stál zbloudilý cizinec. Umírá ten, který v sobě spojoval vzpomínku na neblahého Napoleona s předtuchou velkých pohrom, která chvěje tiše nervy jeho mladších bratří.

Prokop Randa věděl, že slavnostní okamžik se blíží, že již jest přede dveřmi. Nemyslil na to, že sedí sám u tohoto lůžka – až zůstane sám, až odnesou toho, který teď ještě dýchá. Nebyl sklíčen. Zmocňovalo se ho podivné vzrušení, tak jako když někdo cítí, že pro něho bije rozhodující hodina – že má vložit nohy do šlépějí, jejichž směr ukazuje jistou světovou stranu.

„Ty jsi můj dědic,“ říkaly oči starcovy, neboť hlas už vypovídal. „Ty jsi moje krev a moje duše. Ty budeš vydávat svědectví místo mne. Nechávám ti všecko, co bylo má časná i věčná naděje, nechávám ti starost o sebe i o své nebožtíky. To bude tvá záloha, až budeš váhat uprostřed beztvarého času, tvá hradba, až budeš příliš sám a obnažen. To bude také tvé závaží, milý hochu, tvé břímě, které budeš muset vzpírat, které budeš muset dovléci před tvář boží. Vím, naložili jsme ti toho hodně, byli jsme taková nevázaná cháska, Bůh nám odpusť! Ale za to máš mezi námi mnohé, které´s neznal a kteří tě milují – považ, kteří tě milují!

Miluj je, miluj je, a bude ti všecko lehčí, všemu lépe porozumíš a bázeň nebude mít moci nad tvým srdcem!“

Starý Zavadil umíral. Byl už tak zvyklý, že před ním tento okamžik stále ustupoval jako letní duha, že se z počátku nemohl zbavit nedůvěry. Ale potom poznal, že tentokráte je to ono, a měl se k dílu. V té chvíli přestal myslet na to, co je okolo něho a co s ním zůstane, a napjal zrak dopředu, číhaje s bázní a pokorou na trhlinu, kterou se co nejdříve vyhrne věčné světlo. Prokopovi a ostatním, kteří byli nejblíž, se zdálo, že se náhle zavřel, jako by mezi nimi vyrostla zeď.

„Takové to tedy je,“ myslil si umírající a bránil se ze všech sil proti mátohám, které mu chtěly přikrýt jasnost prosakující odevšad, a přece jako by odnikud. Chvílemi měl pocit, jako by musel rozhrnout nějaké houští, jako by se musil prodírat dopředu, ale nohy se za ním opožďovaly, jako by je podrážela tekoucí voda. „Já snad nikdy nedojdu,“ pomyslil si s úzkostí a na čele mu vyrazil pot. Ale v zápětí ho napadlo: „To je to, čemu se říká smrtelná úzkost,“ a zase stál vně kruhu, do kterého musil stůj co stůj proniknout, a zase musel začínat znovu.

…Umírající se ještě potýká. Vidí dvůr zalitý sluncem, slepice hrabou ve vlhké hlíně mezi trsy kopřiv, a najednou vyrazí ze stáje krásný vraný kůň. Ach, vždyť je to Hošek, jejich Hošek, který jednou spadl do hnojiště a zlomil si nohu. „Chyťte ho, chyťte ho!“ Chce vykřiknout umírající, ale zarazí se včas. „Tohle je ještě na této straně -“ myslí si: „Řekli by, že se matu.“

Pak zas vidí jabloň v zahradě, tak krásně zelenou, oblitou světlem tak podivně líbezným a sladkým, a všude je ho nastláno, světla jeho dětství, které si zvykl pokládat za věc nenávratně ztracenou – a hle, najednou vidí, že se zmýlil. Už už po něm natahuje ruku, ale vtom se do něho pustí oblak bělavé mlhy, vniká mu do úst a do očí – chce se mu nadzdvihnout , chce poodrhnout ten dotěrný závoj – a padá do podušek, proklán ostrým paprskem, který si k němu znenadání prorazil cestu.

…Prokop udělal pohyb člověka, který se probírá ze snu nebo z opojení. Uvědomil si naráz všecku změnu, která se s ním stala. Až do této chvíle bylo všecko zahaleno v přísvit očekávání a měkké představy – a hle, tady je skutečnost. Tady je přítomný okamžik, tvrdý a bílý. Nezbývá než jít rovnou kupředu, krok za krokem, a nečekat útěchy od lidí. Jest kdesi sladké jádro, ale polámeme si ještě všechny nehty, než se k němu dostaneme…

Tvář pod pavučinou

…Marie zavřela za bratrem a sestrou vrata, a když se vracela přes dvůr do stavení, všimla si žlutého ořechového listu, který se pomalu potácel k zemi. Ovanula ji zase ona podivná tesknota, která se poslední čas prodírala do jejího světa tak jako voda neviditelnými trhlinami v stěnách nádoby.

…V rodině Dohnalově si žil každý od smrti hospodyně jaksi na svou pěst, uprostřed jistého okruhu svobody, s vrozeným smyslem pro to, kdy z ní třeba něco slevit, aby nebyla ohrožena nadobro. Mariin kruh musil obyčejně vydržet nejprudší nárazy  – musil se roztahovat a smršťovat s pružností velmi citlivou, aby se udržela rovnováha sil. Dívka bezpochyby ani nevěděla, že i v tom zdědila místo své matky. Jenomže co bylo u nebožky matky vědomým životem lásky a oběti, dělala její dcera zatím napolo nevědomky, tak jako když doděláváme po někom práci, jejíž smysl a klíč jsme ještě nepochopili.

Oba její sourozenci – napravo bratr Josef a nalevo sestra Anežka – měli sklon k drahám mnohem výstřednějším. Josef se vlastně velmi podobal otci, jenomže byl posunut v čase o pokolení dopředu a neměl tolik ochoty přijímat jisté nepohodlné skutečnosti jenom proto, že jsou užitečné…

…Ves dělala narychlo přípravy k zítřejším hodům. Přišly také letos tak nečekaně, nebylo se na ně ani kdy těšit v tom bláznivém shonu.

„Těšit?“ opakovala si v duchu Marie a poprvé v životě se pozastavila nad tím slovem, které jí najednou zaznělo, jako když hodí kámen do propasti. A znovu jí bylo čehosi líto, času tak rychle uběhlého, radostí, které měla, i těch, které ji minuly, a ta zvláštní prázdnota v srdci…

Co se stalo? Divila se. Což jsem letos jiná než před rokem nebo před dvěma? Je v tom nějaký rozdíl, je-li člověku třiadvacet nebo čtyřiadvacet? Anebo je to časem, v kterém žijeme a který se zdá být plný nejistoty a zlých předtuch?

…Zahlédla na okamžik v zablesknutí okenní tabulky svou vlastní tvář, ale jako by v ní ještě přistihla pohled té druhé. Zachvěla se. Slýchala sice, že je podobna matce, ale nikdy ji nenapadlo, co to vlastně znamená. Tu chvíli jí bylo, jako by k ní někdo přišel s nějakou připomínkou, jako by se jí byl zeptala – docela tiše – víc pohledem než slovem – na dodržení jakési úmluvy.

Jak jsem mohla tak zapomenout! Pomyslilo si děvče a celé zatrnulo. – Zapomenout – nač? Je pravda, že obraz mrtvých v nás časem bledne, že se v nás pozvolna otupí osten rozloučení, tak jak se vzdalujeme od břehu, na kterém jsme je opustili, a blížíme se k druhému, na kterém nás očekávají. Sem tam se nám vynoří s nenadálou určitostí některý rys jejich podoby, některý výjev z jejich života, a zase zapadne, ačkoliv jejich přítomnost proniká do naší denní zkušenosti jako její ustavičná součást.

Marie Dohnalová si nemusela vyčítat, že by byla příliš rychle opustila z mysli obraz nebožky matky. Letos to byl už devátý rok, co klečeli vzlykajíce nad jejím otevřeným hrobem, a děvče si mohlo kdykoliv vybavit její podobu, její hlas, její chůzi, ba i onu bolest, která jí prosakovala srdcem, když sedala celé dny u postele, na níž se zmítalo horečné tělo nemocné.

A přece jí bylo najednou, jako by byla znovu stanula tváří v tvář něčemu, co by nebyla mohla pojmenovat, co ucítila na svém čele, na svých ramenou, v svém srdci u lůžka oné umírající, s posledním dotykem jejích rukou, s pukajícím pohledem jejích očí. Ano, nebylo to pohodlné nosit, její mládí a dědictví neklidné krve jí v zápětí kouzlilo jinou tvář života. Odvracela se od trpkého odkazu, kterému ještě nerozuměla, zahrazovala se před ním každým novým rokem jako zdí. Netušila, že utíká v kruhu: jednoho dne ucítí kolem beder objetí svého údělu.

…Josef Dohnal (pozn.:otec Marie) měl od školních let málo příležitosti, aby v sobě osvěžoval věty katechismu, a také jeho praxe nebývala nikdy příliš častá ani horoucí. Přece však čerpal z víry jako z živé skutečnosti, byť roztržitě a s nevalným vděkem. A teď najednou lapal po vzduchu, nechápaje, co mu vlastně chybí, a nevěda ani, kdy a jak promrhal kapitál nashromážděný od jiných. Vyznal se tak málo sám v sobě, že se ani nepozastavil nad jistým zjevem, který by byl otevřel oči člověku méně naivnímu: nad podivnou nechutí, která se ho zmocňovala, měl-li nějak přijít do styku s modlitbou a s věcmi náboženství.

Zestárl za těch pár dní o deset let. Zšedl, pokryl se stínem, uzavřel se do sebe. Zdálo se, že lidské slovo a lidský pohled jsou mu právě tak na obtíž jako slunce nemocnému zvířeti. Sám se dobře nevyznal v svém stavu a nebyl by mohl říci, jaký podíl v něm má strach o syna, hanba před lidmi a konečně jakási neurčitá nejistota a úzkost, která prolomila jeho vnitřní svět, jehož pohodu si dosud dovedl chránit se sobectvím tak důmyslným

…Jeho děti… Nikdy se nepozastavoval nad tím, že jsou takové, jaké jsou. Viděl sice, že na příklad Bedřich Vitásků je kus flámy a dělá svému otci starosti, nebo že dcerky Stejskalovy se vdaly raději za „pány“ – jedna za učitele a druhá za četnického strážmistra – nežli by se dřely na gruntech – díval se na to s úsměškem, ale ani ho nenapadlo, že by jeho vlastní syn nebo jeho děvčata mohly projevovat sklony tak zvrácené. Byl si jist, že jsou na to příliš dobře narození a příliš dobře rostlí – jinak to neuměl říci – ale nikdy nezkoumal, v čem se zakládá tato jeho důvěra, odkud berou svou vnitřní podobu a sílu.

Bylo potřebí této poslední rány, aby se dal konečně vyrušit. Od té neblahé pouťové rvačky (pozn.: jeho syn při ní byl těžce zraněn) se nemohl zbavit dojmu, že všecko okolo něho není tak samozřejmé a jisté, jak by si rád namluvil. To pouťové bodnutí bezpochyby znamená, že už dlouho před tím nebylo cosi v pořádku. Snad je to jenom nedorozumění, snad to platilo spíše jemu než synovi…

…V jakém sebeklamu, v jakém šalebném oblouzení žil všechna ta léta! Tušil sice chvílemi, že skutečnost je skryta hlouběji, že je ostrá jako kamení a bolavá jako nezahojená vzpomínka, ale bylo mu pohodlnější nechat ji spát.

…A najednou – bylo to jako zavanutí větru, jako mírný pohyb polí, tiché světlo na tváři země – najednou se setkal s ní, s nebožkou. Najednou věděl, že Josef je její syn, a Marie a Anežka její děti. Odešla příliš brzo, rozemnul ji v tvrdých prstech jako snítku rozmarýny. Často si myslil – často jí říkal, a ne příliš šetrně, že tady k ničemu nepřilnula, že tu bloudí jako cizinec bez domova, s očima upřenýma k obzoru, kde se ztrácejí cesty. A najednou cítí, jak tu do všeho vtiskla svou podobu, jak všecko nasáklo její přítomností.

…Nesmírná lítost a tesknota ho jímá při vzpomínce na nebožku ženu. Zaujala vlastně tak málo místa v jeho životě, nebyla hlučná ani rozpínavá. Cítil ji jenom jako skrytý zdroj, který ve chvílích obzvláštního ticha klokotá pod zemí.

Zůstala vždycky vonným kvítkem přesazeným z horské stráně do zdejší roviny, tvorem trochu přepychovým a lehkomyslným, jak se tady lidem zdálo. Nikdo se doopravdy nezamyslil nad tím, v čem to vlastně vězí.

Pracovala jako ostatní a víc. Nepromarnila jediné chvilky. A přece to bylo, jako by si hrála, jako by měla vždycky dost času. Člověk byl ustavičně v pokušení, nakládat jí toho víc a víc, když to nese tak lehce.

Sedlák slýchával o lidech, kteří se navrch oblékali hedvábím a zlatohlavem a pod tím nosili žíněnou košili. Taková byla ona, tvář vždycky jasnou vůči světu. Byla svobodna – ano, sedlák si opakuje s úžasem to slovo, které se mu najednou třpytí v rukou, které mu zní v uších jako mariánská píseň v dětství, vznášející se nad procesím do modré oblohy. Byla svobodna, ať jsem ji svázal sebepevněji. A svazoval jsem ji chtě i nechtě, láskou, kterou mě milovala a kterou jsem jí oplácel roztržitě a skoupě, povinnostmi, které jsem sám neplnil. Jak mohla najít trhlinu ze svého vězení?

…Měl zvláštní nadání, zapomínat na věci obtížné. Vrátiv se v pětadvaceti letech z války, měl naspěch, aby zasypal rozdrásanou půdu své obraznosti, aby smyl ze svých nervů sněť ponižujících pocitů. Nepodařilo se mu to docela. Dračí sémě hrůzy vyráželo každou chvíli jako zlý sen a musilo být znovu a znovu dušeno vrstvou dojmů co možná příjemných. Čas mu ubíhal rychle v té hře na schovávanou. I smrt své ženy si dovedl takřka sám před sebou zatajit, a neoženil-li se v zápětí podruhé, nebylo to pro památku nebožky ani kvůli dětem. Myslil si, že tak prodlouží své zdání svobody a nového mládí a byl odhodlán brát svůj požitek, kde se mu naskytne. A tu se nad ním nebe snížilo a světlený odraz na věcech zhasl.

…Všecko teď bylo před ním skutečné, jeho cesty, skutky, slova, podoby žen, podoby jeho ženy vlastní. A viděl její slzy, její utajené smutky, její skrytý život, který svévolně plenil, její smrt, kterou si nechtěl připustit a která kolem něj hloubila prázdno den ode dne prázdnější.

…Sedlák umlkl. Syn ležel na lůžku zpříma, pokrývku měl přitaženu přes prsa a ruce přitisknuty k bokům.

„Já jsem měl tvoji matku rád. A ona mne také…Ona ovšem jinak než já…Myslím si, že každý člověk miluje jinak, tak jako dělá všecko jinak. Lípa šumí ve větru jinak než borovice nebo topol…Nebožka byla ovšem stálejší a věrnější. Mne hned všecko škrtívalo jako úzký obojek a …nikdy jsem nemohl vidět běžet zajíce, abych se za ním nepustil. Teprve teď mě často napadá, co se asi kvůli mně natrápila“…

… Mlčel. Je třeba dostat ránu nožem, aby se otevřela cesta srdci a svědomí?…

…Josef (pozn.: bratr Marie,  nyní na nemocničním lůžku) musil se prodírat všemi vrstvami zapomenutých zkušeností. Pokusil se o tom něco říci Marii, když k němu ponejprv přišla, ale tenkrát se ještě neměl v moci a vyhrklo mu vždycky o několik slov víc a jiných, než měl na mysli. Dnes se mu zdá, že tenkrát ještě mluvil ne sám, ale že něco mluvilo z něho, ty odcházející horečné představy, které se osamostatnily.

Nebyl by si pomyslil, že je možné, aby jedna po druhé zbledly a rozplynuly se jako sníh, jako stíny. Bylo to všecko tak skutečné, člověk na to mohl sáhnout. Myslíval si vždycky: to před tím byl ještě přelud, ale tohle se mi už nezdá, tohle je už pravda – a přece zase i to vychladlo a odpadlo, jako když se loupají slupky cibule…

…Ale teď už bylo klopýtáním horečnatým labyrintem u konce. U nemocného prodléval zase bílý čas a podoby věcí pevně ztuhly. Všechno probíhalo tak přímo a ostře, úhel dveří, kterými se vcházelo do jeho pokojíku, příčka jeho železné postele, škvíra mezi prkny v podlaze ode zdi ke zdi… Napřimoval se bezděky sám, kladl ruce k bokům, pozdvihoval bradu. Teď už je zase pánem svých myšlenek, musil začít znovu hospodařit s tím, co mu bylo ponecháno, co mu bylo darováno podruhé. Balvan hanby, na který narazil zároveň s prvním procitnutím vědomí, mu s přibývajícími silami přilehl na ramena celou plochou. Neodlučoval se od něho od rána do večera, ohmatával jej opatrně myšlenkami ze všech stran, podbíral jej, nazdvihoval, vážil. Nenapadlo ho ani na okamžik, že se vlastně není zač stydět, že vrátí do Lípova málem jako hrdina. Ku podivu ho vůbec nezajímalo, co si o něm povídají doma u nich. Jenom on sám věděl, kterou chvíli dostal onu osudnou ránu, jako záludné předivo přeťal nůž, který se mu zabořil do prsou.

Jenom on sám? Josef Dohnal si připomněl poslední dni před tou pouťovou nedělí, starostlivost Mariinu, která ho tolik popuzovala, první návštěvu sestřinu tady v nemocnici, tenkrát, když ještě nevěděl, co mluví.

Ano, bylo to něco o její podobě s nebožkou matkou a o oné sošce, a nebyl by ani teď mohl říci, mluvil-li to o ní on a nebo ona. Mohla to být právě tak ona, a ty podzemní chodby, na které si zachoval vzpomínku ze svého blouznění, to jsou možná tajné chodby od člověka k člověku, chodby, jejichž vstup je neviditelný v bílém denním světle. Ale něco přece zůstalo nahoře, tak jako hmotná zástava snového děje: ono vonné ticho v předvečer kteréhosi mariánského svátku z dětství, prozářené sluncem, čerstvý závan růží a borového jehličí a ona sladká tvář, zbrocená slzami, s očima obrácenýma vzhůru. Maria, říkal si polohlasem, Maria, oroduj za nás!

Byl vděčen za ta slova, která neměl sám ze sebe. Sám by se jich nebyl odvážil. Byl by si myslil s falešnou pokorou, že ještě ne …Že musí nejprve něco vykonat, dobýt znovu ztracené cti, tak jako rytíř, kterého postihlo to neštěstí, že utekl z boje. Ale jak by se mohl sám vzchopit, kdyby mu nebyl někdo podal ruku, kdyby ho nebyl povzbudil pohledem, úsměvem …Jak by byl mohl sám ze sebe uvěřit, že není ztraceno všecko jednou provždy, že starou zradu možno odčinit novým úsilím k věrnosti?

Žil si poslední čas sám pro sebe, tak jako by jeho skutky byly jenom jeho a nesdílely své záchvěvy jiným životům. Bylo mu nepohodlné cítit se spoután s osudy jiných. Raději se potopit, ale sám, co je komu do toho.

…A teď…Byl přinucen klást pomalu a trpělivě účty svému svědomí.

„Jaký krásný den!“ vzdychla si Marie, sedíc s rukama v klíně na okraji obilní příhrady, a z očí se jí znovu vyhrnuly slzy.

Kolem ní se vršily hromady obilí, jehož sytý pach jí pronikal chřípím tak jako v onen nedávný den – nedávný, a přece tak daleký. Tenkrát tu také tak seděla sama, s tím modrým zářícím dnem venku za okny …Ach ano, ten první žlutý list. Jak byla bláhová! Od té doby k ní přišlo všecko strašlivě blízko, prosáklo jí to srdcem jako sladká modř oblohy, jako ostří tisícerých nožů. Tohle je skutečnost, myslila si, a nikoliv už nejasné předtuchy a touhy. Tohle je můj denní chléb, tohle je vůle Boží.

Polní tráva

…Čas, živel všudypřítomný a nehmotný jako vzduch. Zmocní se nás od samé kolébky a vnadí nás nejprve sladkými touhami mládí, nadějí ustavičně rozběhnutou vpřed, opouštějící netrpělivě přítomný okamžik, který zklamává. Láká nás přeludem budoucnosti a uhýbá dál a dál před naší pošetilou nenasytností, zahalen oblakem vůní. Pronásledujeme ho omámeni, nevšímajíce si, jak závratnou rychlostí kolem nás prchají drobné věci země, z kterých je složen všecek náš život. A najednou zpozorujeme, že jsme se přehoupli přes vrchol a slunce že se začíná naklánět nad naším obzorem.

…Tomáš Suchomel viděl v tu chvíli svůj dosavadní život jako kresbu velmi nezřetelnou a ustavičně přerušovanou. Nezdálo se mu, že by ho potkalo něco, co stojí za vyprávění. Jeho jediným dobrodružstvím byla ta krátká a nepovedená epizoda z neslavné vojny, a všecko ostatní ,-na příklad hrůza oné zimy, když (jeho žena) přestávala vidět a myslil, že oslepne nadobro- to byly jenom beztvaré trampoty

Kdyby měl vypravovat, co bylo v jeho životě nejdůležitějšího, musil by mluvit o hudbě, kterou mu zpívaly věci, voda na potoce a cesty vinoucí se rovinou a v boku strání, louka v podvečerním slunci, modravé pahorky na obzoru proti nebi, pruhy měsíčního světla napříč zahradou. Musil by mluvit o melodii světla, která mu vystupovala z některých lidí jako strýc Dódor, Kristýnka a Anče, nebo ze slov některých básní, které čítal jak chlapec..Musil by zejména mluvit o svém vytrvalém pocitu, že je na zemi poutníkem , který prochází mezi lidmi jako stín a zasnubuje se s nimi jaksi příliš zlehka, jako motýl nebo paprsek slunce s květinou. A musil by se, stárnoucí šedivý muž, s rozpaky přiznat, že žije ustavičně v jakémsi očekávání , jako by se před ním den co den měl rozevřít obzor nějaké nové krajiny, jako by se měl ještě setkat s někým drahým a vzácným, kdo konečně vyplní zející mezeru jeho nepokojné touhy. Ale k tomu ke všemu se mu nedostávalo slov, a ostatně by ho nebylo nikdy napadlo, aby se o tom komu zmiňoval. Pokládal to všechno za svoji slabost, kterou je nutno skrývat, nemá-li člověk vypadat jako podivín.

..Cítil, že svoboda je právě je právě tak neodlučnou částí lidského údělu jako tíha těla, starost a práce. Že je to jeho dražší část, světlo a píseň, závdavek nesmrtelnosti…

..Voda v potoce za Suchomelovou zahrádkou se zdála ustavičně táž, ačkoliv se obnovovala každou vteřinou. Zkus se chvilenku opozdit, a už ji nedohoníš…Právě tak to bylo s časem, který dýchal Tomáš Suchomel: byl pořád stejný jako neměnná barva jeho dní, a najednou se mu ozval zarážející tíhou ve všech údech..

..A tak tu teď sedává, unavený poutník, za plotem zahrádky, a poslouchá bublání potoka, který mu ustavičně něco vypravuje, čemu nikdo jiný nerozumí. Poslouchá od rána do večera tu konejšivou píseň, která přichází odkudsi z dávna a snaží se ho ustavičně o čemsi přesvědčit, něco mu připomenout. Je v ní všecko trochu zpřeházeno, tak jako v jeho vlastní paměti. Není to příběh. Je to jenom tlumený zvuk. Zpívající hlas, který se mísí s šuměním stromů a letem oblak, se světlem modré oblohy, v které se zajíká neviditelný skřivánek. A i ta píseň jakoby chvílemi umlkala, zamžívajíc se vysokým bílým oblakem snu, z kterého se prodírá jiná melodie, sotva slyšitelná: toužebná melodie jeho mládí, zapadlá za devaterými horami jako zbloudilý pták, a náhle tak neuvěřitelně blízká jeho srdci.

Letnice

..Snad uplynul rok, snad dvě léta. Některé okamžiky našeho života nemají souvislosti. Vidíme zřetelně cestu s travou a nahoře bílá oblaka, ano, je to ticho nedělního odpoledne, které se protahuje, nějaká žena jde s mošnou po silnici, snad služka, která byla navštívit příbuzné v třetí vsi – ale bylo to přede žněmi nebo po žních, bylo nám devět let nebo jedenáct? Vůně těch chvil se vrací znenadání, narážíme na ně jako na neviditelné obláčky, které těkají přes hranice času, tak jako lodičky bez kotvy a bez kormidla, ale nevíme, kam s nimi. Možná že jsou to pouhé přeludy našich smyslů a naší obraznosti, a naše tesknota se obrací do prázdna za něčím, co nebylo a co je jen prchavým odrazem z jiného světa, jako když unikne paprsek světla škvírou zpod nedovírajících dveří…

Ponocný

..Když stál před vyhlídkou na zorané podzimní pole, které přes svůj nepatrný svah zakrývalo celý obzor, v tom okamžiku, když se najednou cítil uzavřený do kobky, v které se udusila duše jeho nebožtíka otce, udělal Josef Brach objev, který mu nahnal víc hrůzy, než kdyby byl před jeho očima vybuchl granát. Neboť toho dne a v tom okamžiku pochopil, že onen příkrov, který leží na jeho vnitřní svěžesti a který dosud pokládal za prozatímní, se už proměnil v tvrdou vrásčitou kůru, a že jisté schopnosti, o kterých se domníval, že je může kdykoliv probudit z polodřímoty, už v něm odumřely navždy. Pochopil najednou, že je mu padesát let, až je to padesát let zbůhdarma utracených, že to bylo jeho padesát let, a že on to byl, kdo jich ničím nevyplnil a kdo teď stojí nad jejich prázdnotou. Několik jasných a vonných chvil, které dosud zářily v jeho paměti jako vzpomínky z dětství, onen začátek lásky k Cilce Rýznarové, kterou si tak horempádem pošpinil, a těch několik divných okamžiků, které mu vytryskly uprostřed válečného pekla tak jako tichý paprsek slunce, potřísněný krví- to bylo všecko, co bylo lze nalézt trochu živoucího v té těžké a mrtvé hmotě, rozryté neplodnými brázdami, která se jmenovala jeho život. To byla jeho hřivna, kterou zakopal, jeho jediná příležitost, která mu byla dána, aby si urval svůj světlý zlomek věčnosti. Jeho jediná příležitost, a on ji zahodil…

Zápisky Jiljího Klena

..A v tom Petr Marek znenadání řekl: „Představ si, jak by to bylo strašné, kdyby nebyl Bůh…nezdá se ti, že se svět podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo? Víš, řekl bych, že bolest a zlo a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost..“

Cítil jsem, jak mnou mráz probíhá od hlavy k patě. Byl jsem tenkrát ještě mladík velmi nezkušený a mlsal jsem ze všeho jako motýl: z vědění, z krásy, z tajemství. Měl jsem pocit, že mám před sebou ohromnou rozlohu času a napínavých zkušeností a nestaral jsem se o jejich obrys a směr. Byl jsem si tak jist svými schopnostmi, že mě ani nenapadlo, že bych nemusil ve všem dosáhnout svého…Zahleděl jsem se s úžasem na tohoto mladíka ještě nevybaveného ze selské skořápky-oč jsem se já cítil hybnější, ačkoliv jsem byl stejného původu! – který bere věci tak rozmyslně do ruky, váží je a ohledává, který si je vědom své omezenosti a je s to už předem obětovat kus území, o kterém ví, že ho nebude moci obhájit…

„A také jsem četl Shakespeara,.(pokračoval Marek). Víš, tam je to, co ti dnes nemají: cosi velkého a rytířského, ochota přijmout tragiku života. Vědomí, že život je posvátný a slavný a že se jisté věci nesmějí obracet naruby. Může se tomu říci víra,“ dodal trochu prudčeji a pohodil rukou.

Mlčel jsem. Cítil jsem to jako on a ptal jsem se v duchu: co tedy dělat? Byl jsem příliš zaujat sám sebou a dychtiv shromažďovat jenom sám pro sebe. Ale kolikrát jsem si potom vzpomněl na tento rozhovor, na skrytý život tohoto neznámého.

Teprve když začne člověk zkoumat suť svého minulého života, uvědomí si, co je v tom zapomenutých křivd. Petr Marek mě měl opravdu rád a kdo ví, k čemu mě potřeboval. Zamyslil jsem se někdy nad tím, oč jsem mohl udělat jeho život těžším, místo abych mu pomohl? Mám-li jít až do konce těchto nenadálých a trapných vzpomínek, musím se přiznat, že jsem tenkrát odtud utekl bez rozloučení, jako zloděj. Petru Markovi jsem ani nepodal ruku..

Jak si člověk snadno zvykne! Není tomu ještě ani rok, co jsem počítal svůj život už jenom na hodiny. Měl bych být vděčen za každý den, který mi byl přidán, a já to málem přijímám jako samozřejmost, ba dělám si ještě podmínky. Když jsem měl první srdeční záchvat a přišel jsem potom k sobě, zježily se mi vlasy na hlavě hrůzou, že bych byl mohl sklouznout do věčnosti tak znenadání. Ach, jenom trochu místa ještě, říkal jsem si, abych si měl kam stoupnout, abych se mohl rozehnat k zápasu. Ale bylo mi, jako bych stál v boku skalní stěny, která se sesouvá a každou chvíli mě může strhnout sebou.

..Právě za těchto pošmourných dnů se mi zase několikrát zjevil onen modrý kus oblohy prosáklý světlem, který jsem viděl z patia Ruizova domu v Palmě. Odtamtud jako ze dna studny jsem pochopil, co je to světlo, a zároveň se mi vynořila slova Petra Marka, zrazeného přítele, ubohého českého vojáčka, padlého v boji za cizí věc: nejhlouběji pode vším je radost.

Vytrysklo to na mne jako sladký příval, byl jsem oslněn a poražen jako Šavel. Deux est lux, vzlykal jsem, hledě do roztrženého modra nad hlavou a cítě otevřenou ránu v srdci.

Zestárl jsem, znovu jsem zrazoval a zapomínal, ale ta rána ve mně zeje dosud, a je to mé největší bohatství. Na dně vší bolesti je radost, tam, kde už nejsme my se svou zlostí a sobectvím.

Zestárl jsem, ale ještě mi snad zbývá nějaký čas života. Jak s ním naložím? Hle, utekl jsem sem, ale už nevím, co jsem tu hledal. Poznávám ještě jednou-kdy už to bude naposledy!-že nestačí zachránit sám sebe, že pro člověka není takové záchrany. Co tedy?

…Obloha byla ten den tak modrá a hluboká, že z toho na mne šla závrať. V jakou slávu je náš svět zahalen! Nejhlouběji pode vším je radost, pomyslel jsem si skoro zároveň s prvním zakvílením oddané písně skřivánka, který se vznesl nad žitem a bořil se mírným krouživým pohybem hloub a hloub do modrého živlu nasyceného světlem. K čímu podobenství je ten pták stvořen, že může zpívat jenom takhle, stoupaje výš a výš? Proč on jinak než ti druzí? A jaká vroucnost, jaká vášnivá vděčnost, jaké vyznání lásky Stvořiteli i stvoření!

Nad fotografiemi jsem proseděl celé odpoledne. Nikdy jsem se s nimi neschovával, spousty jsem jich bezpochyby potratil a spálil a divím se, že mi zůstaly právě tyhle. Můj otec s matkou, když jim bylo kolem čtyřiceti, v svátečních šatech narychlo přehozených, děd z otcovy strany , kostnatý, pánovitý a prudký, který už po svém otci zdědil přezdívku Diviš.. Ve všech těch tvářích nalézám vlastní rysy, jenomže je to vždycky trochu posunuto, přestaveno v poměru trochu změněném, proniklé kvasem nové krve. Nebyly jim neznámy útrapy, kterými jsem stižen v svém těle i v své duši, a kdybych mohl vidět spektrum jejich vášní…A přece, vím, je jistý paprsek, který mě liší ode všech a dává mi podobu, kterou si nemohu s nikým zaměnit.

Je zvláštní, že tu stojím před nimi jako chlapec, ačkoliv se mnozí z nich nedožili mého věku a můj otec, na příklad, byl zrovna tak v mých letech, když umřel. Hledí na mne všichni jaksi tázavě, s jakýmsi očekáváním, z kterého je mi úzko. Byl jsem možná z těch, kterým bylo nejvíc naměřeno, a co jsem s tím udělal? Jakou kořist jsem přinesl z toho dlouhého potulného života, do kterého se rozbíhal s takovou sobeckou sebedůvěrou? Bojím se, že budu při konečném účtování shledán chudším než nejubožejší z nich…

…Dělám bilanci, a ačkoliv by se mohlo nezkušeným zdát, že jsem měl štěstí a že jsem dělal kariéru, nevypadá to se mnou valně. Můj původ byl selský, ale kdo ví, co jsou sedláci v našem kraji, pochopí, že vývoj našeho rodu byl zcela přirozený. Nebýt pohrom, jejichž logika nám není patrná, nebýt války a smrti mého bratra, nebýt smrti mé ženy a mého synáčka…Ještě do nedávna mělo „proč“, s kterým jsem se obracel k těmto nenadálým koncům, odbojný přízvuk. Patrně to hlavní neznáme a nechápeme ještě, na kterém rozcestí jsme zbloudili. Ale to jediné, to, na čem nejvíc záleží, se stalo bezpochyby tak, jak se mělo stát.

Ovšem, mohli jsme z toho mít víc, kdybychom byli bývali pozornější. Spoléhal jsem příliš dlouho na jakousi zkušenost, která rázem spojí řetěz náhodných dní a let, dodá jim smyslu. Nepochopil jsem včas, že ta nenadálá zázračná zkušenost je udělána z namáhavého úsilí každé vteřiny, že nutno mít sám sebe ustavičně v rukou. Není divu, že tolik života vyběhlo do písku a že mnoho z toho, co mohlo být životem, bylo jenom roztržitým přijímáním dojmů…

Teorie a praxe marxistického komunismu

…Obludná lež, která se tak vyzývavě pyšní svou vládou nad jednou šestinou světa a která stojí až po pás v krvi a utrpení milionů, zaťala se hluboce do těla celého lidstva a vynutí si, aby z něho byla dnes nebo zítra vyvržena. Lidé budou napříště lépe vědět, co je to svoboda, pravda a spravedlnost, co je to milovat a nenávidět.

…Ideologové a pedagogové strany..nejdůsledněji uplatňují zásadu, že neexistují objektivní hodnoty duchovní a mravní, že lidské svědomí není řízeno mravním zákonem, který by dělal rozdíl mezi dobrem a zlem.

…Fiasko marxistického experimentu a zhroucení komunistické utopie jsou svědectvím, že živá lidská skutečnost, ba skutečnost a povaha všech věcí existujících, neodpovídá úzké algebře marxistického pojetí světa. Zlo a utrpení není jenom v nespravedlivém zřízení společnosti, a nedá se vymýtit sebevědečtějšími hospodářskými zákony. Zlo je v samém srdci člověka a u samých kořenů jeho existence

…Jenom pro marxisty leží všecko v lidském životě a v lidských dějinách jako na dlani. Filozofie, čili nauka o moudrosti, se redukuje na vědu, a věda na techniku. Poznávání, které nemá bezprostřední účinek na organizaci a kvantitu výroby, nemá smyslu. Stačí vyřešit způsobem techniky co nejdokonalejším a nejracionálnějším problém výroby a distribuce, a vyřeší se rázem problém člověka, jeho potřeb nejenom hmotných, ale i duchovních . Tuhou racionální organizací výrobní a společenskou se automaticky vytvoří také společenství duchovní a mravní, z kterého bude vyloučen jakýkoliv metafyzický nepokoj, úzkost před smrtí, pocit, že život z této strany je jenom zlomkovitým a nesouvislým odrazem a náčrtem jakési skutečnosti transcendentní. Čas bude člověku stačit, člověk se zcela uskuteční v čase a v hmotných rozměrech své racionálně organizované existence. Čím více vyrobíte, tím více si budete moci koupit, tím budete šťastnější.

Ale v čem bude záležet toto štěstí?

Teoretikové marxistického komunismu se tváří, že tato otázka je položena předčasně, poněvadž zatím nebyly zcela vytvořeny předpoklady k jeho uskutečnění. Anebo lépe, předpoklady, které dosud byly vytvořeny metodami marxistické vědy všech věd, se zdají veskrze směřovat k něčemu docela jinému, než co znamená slovo štěstí ve všech jazycích světa.

Komunistický svět hladových vězení a nečistých koncentráků se může nanejvýš zdokonalovat ve směru přísnější hygieny a fyzické čistoty. Ale nemůže se změnit v nic jiného, než čím už je v nynějším svém nedokonalém stavu: koncentrákem a vězením. Aby v něm mohl člověk zakoušet jenom zčásti a zdánlivě to, co se dosud v lidských představách a touhách označovalo slovem štěstí, musilo by se komunistické výchově podařit, aby změnila člověka v něco jiného, než čím byl dosud: v mravence nebo v robota.

Nejsme si jisti, že si to někteří z prozíravějších komunistů neuvědomují. Jsou však už zachyceni fatálním pohybem pekelného kola, které roztočili, a nezbývá jim než slibovat karikaturu pozemského ráje těm, kterým vzali jakoukoliv jinou naději.

Avšak tragický omyl komunistů, který pokračuje vědomou lží a vědomým zločinem, neznamená, že máme přihlížet nečinně a s jakýmsi zadostiučiněním ke krachu jejich nelidského experimentu. My sice nevěříme, že bída světa, hmotná i duchovní, se dá tak snadno vyléčit, že na štěstí člověka stačí tak jednoduchý a hrubý recept, jak si představují komunisté. My naopak víme – víme to zejména my, kteří věříme po křesťansku – že nelze uniknout utrpení a tělesné smrti. Že v životě každého člověka existuje okamžik, kdy se musí položit na kříž, má-li mu být otevřen přístup do života.

To nás však nezbavuje závazku usilovat ustavičně a s vynaložením všech sil, s vynaložením svého vlastního života..

…Tajemná zlá vůle, která vnuká neuvěřitelné a nepředstavitelné mučitelské metody katům komunistické justice, se stará o to, aby jejich oběti obžalovávaly nejen samy sebe, ale také své nejbližší přátele.

Představujeme si s trnutím bolesti, ale zároveň s hlubokým soucitem a s bratrskou sympatií duševní muka ztýraného nešťastníka, který si v hrozné samotě, ve chvíli jasného vědomí vzpomíná, jak byl přinucen lhát nejen sám o sobě, pošpinit a zneuctít sám sebe, ale pošpinit a zneuctít i ty, které minuje přátelstvím a možná i láskou. Těžko si představit, že by zoufalství mohlo přistoupit k člověku v podobě krutější.

…Neúprosní inženýři, v jejichž studených mozcích se zrodil nestvůrný plán světa mechanicky přímočarého, fungujícího jako přesně zaměřený stroj, a kteří stvořili sami v sobě srdce železné, nevědí, co činí. Zbavili se už natolik lidských citů a lidské představivosti, že jim nenahání hrůzu hora zločinů a lidského utrpení, kterou denně navršují vlastníma rukama. Domnívají se, že zákony, které si povrchně odvodili z některých zákonů hmoty, vládnou i lidskému osudu. Vymazali duchovní vesmír člověka ze své osleplé mapy… Avšak hora utrpení, kterou tak chladnokrevně navršují, je sopkou, jejíž nezadržitelný výbuch rozmetá jejich bezduchou a krutou konstrukci. Kéž by jim zůstalo aspoň kousek lidského citu, aby potom mohli poznat svůj zločinný omyl a vrhnout se s pláčem na hroby svých obětí.

…Lze říci, že situace nynějšího světa, v které bylo určeno žít našim generacím, představuje všechny zřejmé i skryté konflikty lidské existence v podobě nezvykle akutní. Války, vězení, popravy, hromadné hnětení lidských myslí usměrněnou propagandou, která bere slovům jejich základní a původní smysl, udržují po léta milióny lidí ve stavu nejistoty a strachu, kladou sinavý závoj na nejprostší skutečnosti lidského života. Jako by byla ve světě rozpoutána tajemná zlá vůle, která lže s nepochopitelně klidným pohledem z očí do očí, která mučí, zneuctívá a zabíjí své oběti s krutým uspokojením. Mravní vesmír člověkův se zdá rozvrácen až do základů, a tíha lidského utrpení a lidské úzkosti je taková, že se zdá, jako by měla každou chvíli vyšinout i hvězdy z jejich pravidelné a vznešené dráhy.

Tento příkrov obecného zla a obecné úzkosti je položen přes nesčíslné množství jednotlivých lidských osudů, které se od něho zatmívají jako pole od mraku. Smrt, přítomná v každém lidském životě jako nehybný stín, který se vynořuje v zatáčkách našich pozemských cest, usadila se dnes na všech náměstích, zasedla ke všem stolům.

Obecná tragédie, která se zdá smazávat obrysy jednotlivých osudů, neodnímá tíhu, která leží na každém z nich. Oběti hromadné tragédie a hromadného teroru nemohou trpět jinak, než jako jednotliví lidé, v svých láskách a přátelstvích , v svých vztazích k osobám nejbližším. Každý z nich prožívá, každý z nás prožíváme svou vlastní úzkost, na každého z nás čeká naše vlastní smrt. Hranice našeho osobního vědomí nemohou být docela prolomeny společenstvím našeho údělu.

…Víme, že toto naše hlasité myšlení nemohou v tuto chvíli slyšet ti, kteří právě vyslechli svůj rozsudek, nebo kteří jej očekávají. Nemůžeme se docela postavit na jejich místo , a nemohli bychom vzít na sebe jejich utrpení, ani kdybychom se sami vydali dobrovolně do rukou jejich katů a zaujali místo v sousední cele. Pochybujeme ostatně, že by vědomí, že jsme uvězněni stejně jako oni a že nás od nich dělí jenom zeď nebo strop, zmírnilo jejich muka.

…Ti, kteří dnes chtějí sjednocovat svět jenom na povrchu, pouty otrocké práce a policejní hrůzovládou, vyhlazováním osobního vědomí a důvěrných lidských vztahů, nemají potuchy o hlubokém duchovním společenství, které rozprostírá nezničitelnou síť pod krunýřem jejich zevnějšího mechanismu, skrze zdi vězení, přes fyzické vzdálenosti místa a času, přes hranice ubitých lidských životů. Nemají potuchy o hluboké lidské solidaritě, která váže neviditelně všecky lidské osudy, tajemně spolupracující na díle obecného vykoupení.

…My, kteří žijeme na svobodě a nejsme ohrožováni bezprostředním nebezpečím, nemůžeme si pro tuto chvíli vyměnit fyzická ani duševní muka s těmi, kteří leží spoutáni v komunistických žalářích, vzpomínajíce si jako na zlý sen na slova, kterými museli poplivat sami sebe i druhé. Věříme však, že síla naší lásky je taková, že ji pocítí i oni. A že rány a zneuctění v nich nemohly zabít lásku, která dosahuje až k nám.

Nezáleží na tom, že svědectví, které chtěli vydat, nemohlo být slyšeno, protože bylo spoutáno a znetvořeno dřív, než vyšlo z jejich úst. Prosíme je, aby si byli jisti- a víme, že jsou si tím jisti- že jsme je přijali a porozuměli mu i v této znetvořené podobě, poněvadž jsme je zachytili u samého jejich srdce.

… Marxistické pojetí lidských dějin a lidské společnosti by se mohlo pokládat za pokus o zbožštění člověka, který chce spojit pouhými lidskými silami to, co se zdá od základu rozdvojeno. ..Marxisté se pohybují mnohem níž . Člověk pro ně existuje jen jako činitel hospodářských vztahů, a obsah jeho vnitřní radosti není blíže označen. Uvnitř marxistického člověka zeje duté prázdno.

Člověk, syn bolesti a dědic světla a slávy, však zvrátí studené výpočty marxistických inženýrů lidských strojů.

…Marxistické pojetí člověka přehlíží a vyprazdňuje vnitřní svět, který žije v každém z nás a který je jednak podoben vnitřnímu světu našich bližních, a zároveň je svého druhu jediným a s žádným jiným nezaměnitelný. ..Každý člověk v sobě nese jakési tajemství, cosi skrytého a drahocenného, co je vlastní jenom jemu, co je tajnou záležitostí mezi ním a Bohem. Každý člověk v sobě nese svou vlastní radost a naději, jizvy svých bolestí, svůj osud minulý i budoucí, podobu své smrtelnosti.

…Křesťané označují veliké duchovní společenství celého lidského pokolení obcováním svatých. Toto společenství obepíná a váže živé i mrtvé, trpící i oslavené, duchovní boháče i žebráky, zásluhu i vinu. Je v něm místo pro každého člověka s jeho vnitřní svobodou, s jeho jednotlivým a nezaměnitelným osudem, a zároveň je celé obsaženo v člověku jednom, v Tom, který jsa, vzal na sebe lidské tělo.

Marxističtí komunisté se pokoušejí vytvořit krutou mechanickou jednotu, která nezná tuto vnitřní perspektivu do hloubky a která nešetří tajemství a duchovní svobody osudu jednotlivého i zvláštního. Avšak ti, kteří dnes v komunistickém státě mučí a zabíjejí, jsou nerozlučně a navěky spjati s osudem svých obětí. Ať chtějí nebo nechtějí, ať se třeba pro tuto chvíli zakrývají krunýřem své ideologie, ať zatvrzují svá srdce cynickou žádostí moci, zůstanou navždycky poznamenáni utrpením a úzkostí těch, nad nimiž vynášejí s chladnou myslí nelidský ortel. Zůstanou navždy spjati tak, jako se nenávistník nikdy nemůže osvobodit od toho, koho nenávidí, vrah od toho, koho zabil. Jako zůstane satan navždy zajatcem božím.

…Absolutní ateismus, jakým je právě ateismus marxistický, začíná požadavkem, aby se člověk stal jediným pánem svého osudu, aby se zcela osvobodil od jakéhokoliv posledního cíle a od jakéhokoliv věčného zákona, které by mu byly uloženy nějakým transcendentním Bohem. Jenom tak nabude lidská přirozenost své plné a pravé svobody.

„Máme tu co dělat,“ praví Jacques Maritain, „s jakýmsi novým druhem čisté mystické lásky, s jakýmsi skutečným sebezapřením, ba s úplnou obětí sebe samého, s úplnou a naprostou, ale zároveň obludnou obětí existence a lidské osoby, toho, co je v nás cílem života a zároveň obrazem božím.

Slepé božstvo marxistické historie také vymáhá, aby mu člověk vydal svůj život a svou duši nadobro a navždy, a to bez naděje, že ji tím opět nalezne. Jenom kdesi na velmi vzdáleném obzoru kreslí marxisté nepravděpodobnou utopii jakési šťastné společnosti, pro kterou nejsou přítomné generace ničím více než mrvou.

Nelze říci, kolik komunistů, prostých členů strany i vedoucích, si tuto perspektivu plně uvědomuje a kolik z nich má opravdu na očích přelud budoucí šťastné utopie. Mechanismus komunistického stroje je už dnes roztočen, pozornost militantních marxistů je zcela obrácena k úkolům praktickým: jak likvidovat nepřátele režimu, politické i čistě ideové, jak nejúčinněji organizovat výrobu, jak dostat z lidských bytostí, proměněných v strojové součástky, maximální výkon. A zejména jak upevnit hierarchii komunistické společnosti a zajistit natrvalo moc těm, kteří ji v tuto chvíli drží.

..Komunistická revoluce také vytáhla do boje proti bezpráví páchaného lidskou společností na těch, kteří nesli hlavní tíhu jejích břemen, kteří byli takřka zazděni do jejích základů. Není pochyby, že jednu chvíli byla komunistická revoluce velikou nadějí těchto vyděděných. Avšak jejich naděje rychle zemřela všude tam, kde zasedli na trůn tvůrcové takzvaného nového řádu, kteří se sami prohlásili nebo dali prohlásit za bohy. Jsou to krutí bohové modloslužebníků, kteří vyvýšili mocné a bohaté na stolice pozemské slávy a zákon mravní nahradili zákonem úspěchu a násilí..

…Člověk předkřesťanský , pohanský člověk přirozený, si nemyslil, že je tak docela svým pánem. Cítil nad sebou vládu vyšších mocností, a měl také jakousi představu o své vlastní nesmrtelnosti, o kterou se toužil podílet s bohy. Teprve moderní nevěřící člověk pokřesťanský prohlašuje, že nestojí o tuto věčnost, že ji odmítá. A že také odmítá jakékoliv mravní zákony, které si nedal sám. Nevěřící člověk pokřesťanský je odhodlán použít svobody, kterou mu Bůh dal: aby ho odmítnul svobodnou volbou.

..Poněvadž se však zdá, že lidská přirozenost a lidský duch jsou hluboce poznamenány jakousi nostalgií po svobodě v závislosti, mluveno s pohany, a po svobodě v lásce boží, vyjadřujeme-li se jazykem křesťanským, nezbývá stavitelům nového lidského společenství, než aby se pokusili nejen měnit běhy řek a přenášet hory, ale také přetvořit přirozenost člověka a vyoperovat ho z jeho starých duchovních instinktů.

Tato operace se právě provádí na lidských mozcích, duších a srdcích v jedné velké části světa..

Děje se to výchovou ve školách a v povinných kurzech, v knihách a v denním tisku a děje se to zvlášť účinným způsobem v pracovních trestních táborech s psychotechnickými přípravami k soudním procesům. Netřeba se tolik divit tomu, že mnozí podléhají. Ani první křesťané v cirku všichni nevydrželi , a mimo ty, kteří čelili statečně žalářům a lvům v cirku, bylo také mnoho těch, kteří podlehli strachu a tělesným mukám, a dočasně odpřisáhli. A uvědomujeme si už všichni, že moderní psychologie a marxistická věda všech věd dodala pacholkům komunistických soudů takové mučitelské a vyšetřovací metody, že zdolají člověka, jeho vůli a jeho vědomí lépe a účinněji než zuby a drápy divoké zvěře.

Přiznáváme se, že čteme-li výpovědi obžalovaných před komunistickými soudy, nemůžeme se ubránit úzkostné otázce: do jaké míry a na jakou dobu se podařilo těmto vědeckým katům ochromit vůli a rozdvojit vědomí jejich obětí? Do jaké hloubky se musilo uchýlit vědomí těchto nešťastných, do jaké míry a v jaké hloubce bylo narušeno ono centrum jejich bytosti, kde si člověk uvědomuje svou totožnost a kde hovoří sám se sebou a s Bohem? Do jaké míry byli vyprázdněni ze sebe samých? Je možné, aby se nějaké vědě podařilo přetvořit člověka v něco, pro co by bylo třeba vymýšlet jiné jméno?…

…Výsledky komunistického experimentu mluví samy za sebe…Krutá státní tyranie, v níž se neúčinným vědeckým zákonům vydatně napomáhá policií, žaláři a neslýchanými vyšetřovacími metodami, zejména není lidským společenstvím..

„Osobnostní růst v totalitě“

..Čas se pro nikoho z nás nezastaví..Nesmíme beztrestně přeskočit žádnou část svého života jako nepohodlné a nevděčné provizorium, nemáme-li být připodobněni k služebníku, který zakopal hřivnu sobě svěřenou.

Je zajisté pravda, že za podmínek a v ovzduší, které vytvořila v zemích sobě porobených marxistická hrůzovláda, se stalo všechno nesrovnatelně těžším než ve světě normálním a svobodném. Dráp ustavičné nejistoty a úzkosti se zarývá do srdce, bílý den se proměnil v dusivou můru. Těžkou se stala radost, těžkou se stala naděje. Ochromující tíha leží na každé myšlence, na každém slově, na každém činu. Neúměrné množství energie je třeba vynaložit na to, aby se člověk jenom udržel nad vodou.

A přece se po nás žádá, abychom se nejen udrželi, nýbrž abychom se nepřestali duchovně prohlubovat a obohacovat, abychom rostli do moudrosti lásky. Na jedné straně je třeba, abychom si stůj co stůj uhájili vnitřní svobodu, položili jistou vzdálenost mezi sebe a tyranskou denní skutečnost.¨Na druhé straně však se nemůžeme a nesmíme odtrhnout od této skutečnosti , nemáme-li se ocitnout v bezdechém vzduchoprázdnu. Jsouce vnitřně svobodni, nemůžeme se postavit mimo krutý a trpící svět, který se stal naším dočasným údělem. Musíme jej vzít na sebe, přilnout k jeho drsné ploše, učinit jej svým. Cesta našeho vnitřního růstu roste jenom skrze jeho těžkou a zraňující hmotu.

Je to zajisté úkol, který přesahuje lidské síly. Nutí nás, abychom hledali oporu v tom, co máme v sobě nejhlubšího a nejpevnějšího, abychom se uchylovali k svým nejhlubším rezervám a jistotám .

My, kdož věříme po křesťansku, , bychom neměli být přistižení protivenstvím těchto časů v naprosté nepřipravenosti. My víme a věděli jsme vždycky, že „všechno stvoření trpí a sténá až posavad“, jak stojí u sv. Pavla. Věděli jsme, že kříž, nástroj naší spásy a znamení naší naděje, není neškodný obraz, dávná a skoro neskutečná vzpomínka. Věděli jsme a zakoušeli jsme, že je zaražen doprostřed lidských dějin a do srdce každého z nás. Věděli jsme nebo jsme měli vědět, co to je, být ukřižován s Kristem. Znali jsme nebo jsme měli znát nutnost a cenu utrpení a oběti, která je živena láskou a lásku rodí.

Věděli jsme, že naše naděje a naše radost hoří jako plamen na stromě naší bolesti a že celé lidské dějiny jsou krvavě zauzleným dramatem. To všechno jsme věděli všichni, ale zakoušíme to většinou teprve nyní.

Zakoušíme teprve nyní, co to je, člověk ponechaný sám sobě. Jakou krutou chuť má pocit vnitřní samoty a odloučenosti. Jistá smrtelná úzkost na hoře Olivové se stala přístupnější naší obraznosti. Zakoušíme teprve nyní, co to je , stát bezbranný proti železné zlé vůli, hledět do očí vědomé lži a ledové nenávisti. Poznali jsme teprve nyní –snad poprvé v dějinách křesťanstva a v dějinách lidstva- nemožnost vydat svědectví, když jsou cynicky převraceny a znetvořovány samé pohnutky našich činů, samé naše úmysly a naše myšlení. Nynější cézarové nechtějí mučedníky. Všechno jejich úsilí směřuje k tomu, aby se jejich oběti odřekly pře, pro kterou svědčí, za kterou jsou mučeny, vězněny a zabíjeny.

Toto je kruté dno vnitřní i vnější samoty, kterou snad ještě nikdy lidé nepoznali v takovém rozsahu a v takové organizované neúprosnosti. Jaké pokušení zmalomyslnět, podlehnout zoufalství…

Avšak my, kteří věříme po křesťansku, jsme také zároveň věděli, že nestojíme sami sebou. Že záleží jenom na nás, aby se naše utrpení stalo takřka částí oné agónie na hoře Olivové a smísilo se k nerozeznání s krví, která stékala po dřevě zaraženém do Golgoty. Věděli jsme vždycky, a zakoušíme to nyní, že můžeme být opuštěni jen ze své vůle, jenom tenkrát, když sami odepřeme vstup do své samoty Tomu, který za nás vypil její kalich až do dna.

Víme nyní více než kdy jindy, že naše samota a naše úzkost jsou obydleny Jím. Víme také, že nejjistější způsob, jak zachovat svůj život, je darovat jej v hloubi srdce Tomu, který je jeho původcem a který se daroval sám do poslední krůpěje krve. Víme však zejména, že nekonečný věk a nesmírný prostor slávy a světla, objímající všechna pokolení a všecky lidi dobré vůle, se vznáší nad nynějším časem naší zkoušky, že už jej prostupuje ze všech stran. Jeho paprsek se už klade na naše bolavá srdce, na zjizvenou tvář naší země.

…Naše vůle musí ustavičně a s největším vypětím znovu a znovu zvedat ze země kácející se úmysly, dobrá předsevzetí, musí znovu a znovu napřimovat naši cestu, která se každou chvíli propadá do bláta a písku. Únava, omrzelost a zklamání jsou jako rez, která padá na naše dílo, kterou ochořují naše myšlenky a city, která nahlodává tkáň našich přátelství a našich lásek. Ohlédneme-li ze vzdálenosti několika let na věci a na lidi, při kterých jsme přísahali, bez kterých jsme si nedovedli představit náš život, zmocňuje se nás závrať a často nepřekonatelný stud. Rozeznáváme sotva svou podobu v tom, který nese naše jméno a s kterým nás spojuje naše paměť a naše svědomí.

Kolikrát jsme lhali, říkajíce pravdu jen napůl. Kolikrát jsme ublížili ze strachu před utrpením! Kolikrát jsme uhnuli ostnu a brali útočiště k umělým rájům, z kterých jsme vycházeli nazí a ponížení!

Jako bychom to ani nebyli my, a přece víme, že nemůžeme zapřít toho nebožtíka, jehož břímě je tak těžké na našich ramenou a na naší duši. Kolik z nás si už opakovalo verš Baudelairův: „Pane, dej mi sílu, abych mohl hledět na své tělo a na své srdce bez ošklivosti!“

Pokušení hlubokého znechucení nad sebou samým, které ohrožuje člověka stojícího nad zříceninami svého života vnějšího i vnitřního, nad troskami toho, co chtěl, več doufal, co miloval, nad troskami své vlastní podoby, které se zpronevěřil, nad pouští zmrhaného času, nás hrozí rázem stáhnout na dno vlastní nicoty a otvírá pod našimi kroky temnou a zároveň podivně opojnou cestu zoufalství a smrti.

12. března 1941

… Ano, začíná nová etapa! …Sebeuvědomění  je v plném proudu a všechno, co až dosud leželo v mé hlavě jako bezvadně uspořádané teoretické formulace, konečně sestupuje do srdce a vtěluje se tam.

15. března 1941

…Nejhorší ze všeho je neurčitá nenávist. Je to nemoc duše.

25. března 1941

 …Je nutné zůstat v těsném kontaktu se současným reálným světem, je třeba uhájit si v něm místo. Nelze se utíkat výlučně k hodnotám věčnosti, snadno by se útěk mohl zvrhnout ve strkání hlavy do písku.

15. června 1941

Dělat si výčitky není k ničemu, je třeba si  ujasnit, jak to všechno spolu souvisí, a hledat příčiny. K dosažení cíle je nutné psychicky něco podniknout a vynaložit energii.

Mám pocit, že sama jsem malým bitevním polem, na němž se svádějí boje a řeší problémy této doby. To jediné, co lez dělat, je pokorně se nabídnout k dispozici.

 Člověk nevydrží nořit se trvale jen do samých velkých otázek a být neustálým bojištěm, potřebuje si také znovu uvědomovat i své vlastní limity a žít v nich svědomitě a vědomě obyčejným životem, stále hlouběji a zralejším způsobem díky zkušenostem získaným z takřka „odosobněných“ okamžiků kontaktu s celým lidstvem. Možná to jednou dokážu vyjádřit lépe, nebo ta slova vložím do úst některého svého románového hrdiny, ale jistě to nastane až mnohem později.

4. srpna 1941

Musím si udělat jasno a přijmout samu sebe. Všechno ve mně je tak těžké a já bych se tak ráda zbavila břemene.

Občas si připadám jako odpadkový koš, tolik je ve mně zmatku, domýšlivosti, polovičatosti a komplexů méněcennosti. Ale současně také hluboká upřímnost a jakási bytostná touha po čistotě a harmonii vnějšího i vnitřního světa.                                                                                                                          Někdy zatoužím po klášterní cele vstřebávající moudrost staletí do tlustých zdí plných regálů s folianty a zasteskne se mi po výhledu do obilných polí – v každém případě to musí být obilná pole a musí se vlnit – tam bych se ráda ponořila do staletí a do sebe. Snad by se časem dostavil i pokoj a jasná mysl. Ovšemže je to umění. To jasno a klid a rovnováhu je třeba získat tady, na tomto místě, na tomto světě a teď. Znovu a znovu je třeba čelit realitě, musím se vypořádávat se vším, co mě na cestě potká, musím přijímat vnější svět jako potravu pro ten vnitřní a naopak.

8. srpna 1941

… Ještě jsem nenašla v melodii svůj hlavní motiv. Dosud tu chybí stálý spodní proud, životodárný vnitřní pramen zatím pořád vysychá.

Veliké utrpení všude okolo dohání člověka k zahanbení, že bere tak vážně sebe a své nálady. Jenže přes to všechno je třeba brát se vážně, člověk musí setrvat ve svém těžišti a vypořádat se se vším, co se ve světě děje. Nesmí před ničím zavírat oči, musí se vyrovnat s touto strašlivou dobou a pokusit se nalézt odpověď na mnohé otázky o životě a smrti, které před něho staví. Žiju jen jednou. Musím tomu všemu pohlédnout do očí.

Šokující události v nejbližším okolí často odvedou člověka natolik, že později jen stěží hledá cestu zpátky k sobě. Přesto je to nezbytné. Nesmíme se pouze z jakéhosi pocitu viny ztrácet ve věcech okolo nás. Daná událost znamená požadavek: udělat si uvnitř jasno.

26. srpna 1941

Mám v sobě hlubokou studnu. Je v ní Bůh. Někdy je dosažitelný, ale často se studna zanese kameny a sutinami a tehdy je Bůh pohřben. Je třeba jej znovu vyprostit. Představuju si, že existují lidé, kteří při modlitbě pozvedají zraky k nebi. Hledají Boha mimo sebe. A jiné zase sklánějí hlavu a skrývají tvář do dlaní – myslím, že takoví hledají Boha v sobě.

5. září 1941

Skutečně je třeba snažit se o větší prostotu. Více se vydat životu. Nechtít vidět okamžité výsledky svého snažení. Znám už svůj lék. Potřebuju se jen schoulit do rohu svého pokoje a naslouchat sama sobě. Myšlením se totiž kupředu nedostanu. Myslet – to je krásná a člověka důstojná činnost v souvislosti se studiem, avšak z trudnomyslnosti se vyhrabat nelze. Na to je třeba jít jinak: nalézt znovu kontakt s kousíčkem ztracené věčnosti.

Srdce moje, dej mi raději moudrost než vědění…Dej mi jen takové vědění, které vede k moudrosti, dej člověku, jako jsem já, štěstí, a ne vědění znamenající moc. Trošičku klidu, velkou dávku mírnosti a špetku moudrosti.

20. října 1941

Dodržovat vnější disciplínu je pro mě to nejdůležitější, dokud není v pořádku ta vnitřní. Když si ráno o hodinku déle pospím, neznamená to, že jsme  vyspalejší , nýbrž to, že se nedokážu vypořádat se životem a neustále selhávám.

21. října 1941

Zrodit se ke skutečné vnitřní samostatnosti znamená projít zdlouhavým a bolestným procesem. Znamená to uvědomovat si se stále větší jistotou, že nikdy nemůžeš hledat pomoc, podporu a útočiště u druhých lidí. Že druzí jsou stejně nejistí, slabí a bezradní jako ty. Že musíš být vždycky ta silnější.

28. listopadu 1941

Možná vede cesta ke skutečné pravdě přece jen skrz psychologii, člověk si nikdy dostatečně nevštípí, že se musí nejen beze zbytku osvobodit od druhého člověka, ale že mu musí dopřát svobodu také tím, že si o něm nebude dělat žádné konkrétní představy.

 Občas mi v poslední době bleskne hlavou některý biblický výrok s novým obsahem a živým významem: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu…Miluj bližního svého jako sám sebe.

12. prosince 1941

Jediná jistota, jak žít a co dělat, může pramenit pouze ze studnice tryskající z hloubi vlastního nitra.

11. ledna 1942

Zřejmě prožívám období rozkvětu, prý celá zářím, jak tvrdí S., a raduje se spolu se mnou. Ve srovnání s dnešním stavem jsem byla ještě před rokem na smrt nemocná a potřebovala jsem dvě hodiny odpoledního spánku a měsíčně půl kila aspirinu.

Dnes večer jsem si znovu listovala ve svých sešitech. Jsou teď pro mě skutečně něčím na způsob „klasické literatury“, tak vzdálené se mi zdají všechny problémy, které jsem tehdy prožívala. Objevit znovu intimní vztah k Bohu a říct večer u okna: Děkuju, Pane, to byla úmorná cesta. V mém vnitřní království teď vládne ticho a pokoj. Byla to skutečně namáhavá pouť. Teď mi všechno připadá tak prosté a samozřejmé. Po celé týdny mě provázela věta: Je třeba sebrat odvahu a vyslovit, že člověk věří. Vyslovit slovo Bůh.

19. února 1942

 Nevidím žádnou jinou možnost, skutečně nevidím jiné řešení než se obrátit do vlastního nitra a tam vymýtit to zlé. Už nevěřím, že bychom dokázali nějak vylepšit vnější svět, dokud se sami nezlepšíme. To je, jak se zdá, jediný výchovný přínos této války. Právě to, že se naučíme hledat zlo výhradně v sobě a nikde jinde

27. února 1942

 Je důležité, jak se člověk k danostem života vnitřně postaví, jak přistoupí ke svému údělu. To je život. Život druhého člověka nepoznáme jen podle vnějších okolností. Ke skutečnému poznání druhého je třeba znát jeho sny, jeho vztahy k příbuzným, jeho nálady, zklamání, nemoci a smrt.

A když už je řeč o vyhlazení-mělo by být vyhlazeno zlo v člověku, ne člověk sám.                                    Dnes ráno kromě toho: až příliš silný pocit, že navzdory záplavě utrpení a bezpráví všude kolem nedokážu nenávidět lidi, že to všechno odporné a hrůzné dění není nic tajemně vzdáleného a že to není nějaké vnější ohrožení, nýbrž že skutečná hrozba je velice blízko, protože vychází z nitra člověka. To mi připadá důvěrně známé a už mi to nenahání takový strach. Mnohem více se bojím, že lidem přerostou přes hlavu systémy a že získávají nad nimi ďábelský vliv: nad svými vynálezci stejně jako nad jejich oběťmi.

18. května1942

Vnější ohrožení stále narůstá, teror je den ze dne větší. Stavím okolo sebe modlitbu jako silnou ochrannou zeď, utíkám se do modlitby jako do klášterní cely a pak z ní opět vycházím „usebranější“, silnější a na všechno připravená. Uchylovat se do uzavřené cely modlitby pro mě znamená stále větší a věcnější realitu. Vnitřní soustředěnost buduje kolem mě vysoké zdi, v nichž nalézám sama sebe  a v nichž se z veškeré rozptýlenosti opět shromažďuju v jeden celek. Dokážu si představit, že až přijde čas, kdy setrvám na kolenou celé hodiny, dokud nepocítím, že mě znovu obklopují zdi, pod jejichž ochranou už si nemohu zoufat sama nad sebou, v nichž se nemohu zničit a sama sobě ztratit.

Většinu problémů člověk z větší části vyřeší v okamžiku, kdy se jich chopí. Platí to alespoň v psychologii.

Znám zoufalství lidí, vím o záplavě utrpení, která stále narůstá, vím o pronásledování, o útisku, o zvůli, o bezmocné nenávisti, o míře sadismu. To všechno vím a pozoruji každičký kousíček skutečnosti, která ke mně pronikne. A přesto –  v nestřeženém okamžiku, který je ponechán jen mně samotné, náhle spočívám na nahé hrudi života a jeho paže mě měkce a v ochranném gestu objímají. Tlukot srdce života nedokážu popsat, je tak pomalý, tichý a pravidelný, téměř neslyšný, ale věrný, jako by nikdy neměl přestat, a je také dobrý a milosrdný. Takový je tedy můj životní pocit a nedomnívám se, že by na něm nějaká válka nebo nesmyslné lidské krutosti mohly něco změnit.

Najednou  jsem  se  S. zeptala: Co si mám počít s pocitem viny, který mě přepadá, když slyším, že tam musí žít na malém prostoru osm lidí, zatímco já mám celý veliký světlý pokoj pro sebe? Podíval se na mne úkosem svým typickým trochu čertovským pohledem a odpověděl: Máš dvě možnosti: buď se musíš ze svého pokoje vystěhovat (a podíval se při tom na mě ironicky zkoumavým pohledem s výrazem: už tě vidím), nebo musíš přijít na to, co se skrývá za tím pocitem viny. Možná je to pocit, že nedostatečně pracuješ? Najednou mi všechno došlo a řekla jsem: No vidíš, vznáším se při práci v těch nejvyšších sférách ducha, a když se potom doslechnu o všech těch hrůzách, zřejmě se nevědomky ptám: mohla bych dosavadním způsobem pracovat dál se stejným zápalem, kdybych musela sdílet špinavou místnost s osmi hladovými lidmi? Protože podle mého názoru má tato duševní práce, intenzivní vnitřní život, hodnotu pouze tehdy, když ji člověk zvládá za jakýchkoliv podmínek,

…Možná mám strach, že v té zkoušce neobstojím. On na to velice vážně a „usebraně“: „Ta zkouška čeká na všechny“. Pak koupil pět malých růžových poupat a vtiskl mi kytičku do dlaně se slovy: „Vy od vnějšího světa nikdy nic neočekáváte, proto také vždycky něco dostanete.“

12. června 1942

…Deprimují-li mě vnější nařízení (zákaz vstupu Židů do zelinářství..zákaz jezdit na kole, tramvají…) jako dnes ráno, kdy mě málem zadusila jako olověné závaží, pak mi vlastně nejde o ta holá nařízení, ale rozlévá se ve mně hluboký smutek a hledá příležitost, aby se mohl ospravedlnit. Musím-li odučit nepříjemnou hodinu, nahání mi to stejný strach a sklíčenost jako nejhorší opatření okupační moci. Nejsou to tedy jednotlivé vnější okolnosti, ale je to vždycky můj vnitřní pocit: poraženectví, nejistota nebo cokoliv jiného, co propůjčuje vnějším okolnostem smutné nebo hrozivé zdání. Ve mně působí vždycky všechno zevnitř navenek, nikoliv zvnějšku dovnitř

…A myslím, že u mě hraje roli ještě i toto: „vybičovat se“ k pocitu takzvaného tragéda. Nejen se cítit nešťastná, ale chtít se cítit pořád nešťastnější. Vyhrocovat dramatické situace a pak jimi krásně trpět. Možná zbytek mého „masochismu“? Nepomůže, že člověk ve svých „vrchních vrstvách“ rozumně a dospěle argumentuje, jestliže ze svých spodních vrstev beze zbytku nevyplení jedovaté býlí.

Buď si klidně i smutná, jednoduše a upřímně smutná, ale nedělej z toho drama. Člověk musí být i ve smutku prostý, jinak to není nic jiného než hysterie. Měla bys být schopna zavřít se do prázdné cely a být tak dlouho sama se sebou, dokud se znovu neumoudříš a dokud hysterie neopadne.

19. června 1942

… Mnohé v životě se snaží člověk zachraňovat určitým druhem mystiky. Jenže mystika vyžaduje křišťálově průzračnou upřímnost. Po té, co člověk prozkoumal věci až k holé podstatě.

20. června 1941

…Na ponižování je třeba dvou lidí. Jednoho, který ponižuje, a druhého, který má být ponížen, a především: který si připustí ponížení.

…Ve volné přírodě všude tabulky s nápisem: Židům zakázáno. Ale i nad tou jedinou cestou, která nám ještě zůstala, se klene celé nebe. Nemohou nám nic udělat, skutečně nám nemohou nic udělat. Mohou nám opravdu pořádně znepříjemnit život, mohou nás obrat o hmotné věci a i o svobodu pohybu, ale nakonec jsme to my sami, kdo se špatným přístupem okrádá o nejlepší síly. Protože se cítíme pronásledováni, ponižováni a utlačováni. Protože nenávidíme. Protože za vlastní důležitostí ukrýváme strach. Člověk samozřejmě může být někdy smutný a sklíčený kvůli tomu, co se s ním děje. Je to lidské a pochopitelné. A přece: tu největší loupež na sobě pácháme sami. Považuju život za krásný a cítím se svobodná. Nebe se klene stejně ve mně jako nade mnou. Věřím v Boha, věřím v člověka a dovolím si to tvrdit bez falešného studu. Život je těžký, ale to samo o sobě není zlé. Je třeba začít brát sám sebe vážně, to ostatní přijde samo. Práce na sobě v žádném případě neznamená nějaký chorobný individualismus. Mír se stane skutečným pokojem později, až jej každý jedinec objeví v sobě a vymýtí ze sebe nenávist k bližním, bez rozdílu rasy a národa, až ji přemůže a promění v něco, co už s nenávistí nemá nic společného a co se v delší perspektivě dokonce může proměnit v lásku. Jenže to by šlo pravděpodobně zatím o nereálný požadavek. A přece je to jediné řešení.

…Jsem šťastný člověk a chválím tento život, a to léta Páně 1942, v tolikátém a tolikátém roce války.

29. června 1942

Bůh před námi nemusí skládat účty za nesmyslnost, kterou si sami připravujeme. My se budeme zodpovídat.

1. července 1941

…Jak zvláštní je ten jasmín, uprostřed šeré, špinavé temnoty svítí svou zářící křehkostí. Nerozumím jasmínu. Ani není třeba rozumět. V tomto dvacátém století ale člověk ještě smí věřit na zázraky. A já věřím v Boha, i když mě asi zanedlouho v Polsku sežerou vši.

3. července 1942

..Je třeba vtělit do svého života zcela novou jistotu a vytvořit jí prostor: běží tady o náš zánik a zničení, o tom by si člověk neměl dělat žádné iluze. Usilují o naprosté vyhlazení Židů, je třeba s tím začít počítat a pak se člověk dokáže k tomu nějak postavit. Dnes mě přepadla hluboká skleslost, musím se snažit nějak se s ní vypořádat. Protože máme-li předstoupit před lvy, pak ale s takovou elegancí, jak jen to bude možné.

Život a umírání, utrpení a radost, puchýře na uběhaných nohou a jasmín za domem, pronásledování a spousta krutosti – a já vnímám všechno jako jediný celek a stále více začínám chápat, ale zatím jen pro sebe a aniž bych dosud dokázala komukoliv přiblížit. Jak to všecko spolu souvisí. Chtěla bych žít dlouho, abych to byla schopna později vysvětlit, ale jestli mi to nebude dopřáno, bude pokračovat v mém životě někdo jiný na tom místě, na kterém byl můj život přerván, a proto jej musím žít do posledního dechu tak dobře a přesvědčivě, jak jen to dokážu, aby ten, kdo přijde po mně, nemusel začínat úplně znova a už to neměl tak těžké. Nedělá tak člověk také něco pro budoucí pokolení?

3. července 1942

V posledních dnech se toho ve mně strašně moc odehrálo a teď z toho konečně začalo něco krystalizovat. Podívala jsem se do tváře našemu zániku.

4. července 1942

Znovu ten dětinský strach, že ztratím lásku druhého člověka, dokud se mu dokonale nepřizpůsobím. Konečně se od toho všeho začínám osvobozovat. Člověk si musí přiznat své nedostatky , a to i v oblasti tělesných sil. Musí se vyrovnat s tím, že pro druhého nemůže být vším, čím byl by rád..

..Vždycky je to malý svátek, když si člověk oblékne čistou košili. A taky když se umyje voňavým mýdlem v koupelně, kterou má na půl hodiny jen pro sebe. Vypadá to, jako bych se pořád jen zabývala loučením s vymoženostmi civilizace. Až je jednou budu skutečně postrádat, vždycky budu vědět, že existují a zpříjemňují život, a budu je chválit jako radosti života, i když už si jich nebudu moci užívat. Protože to, že jich zatím ještě náhodou užívám, přece není rozhodující.

5. července 1942

..Zaplavila mě náhlá vlna smutku. Ach, nejtěžší ze všeho je dát svobodu někomu, koho milujeme, a ponechat mu jeho vlastní život. Učím se to, učím se to kvůli němu

..Dnes se stáhnu do ústraní a odpočinu si ve svém vnitřním tichu. Ve vnitřním prostoru ticha, který mi celý den zaručuje pohostinnost.

6. července 1942

..Navenek žádný rozdíl ve srovnání s bezpočtem podobných okamžiků, ale najednou mi bylo, jako by se nad námi rozklenulo nebe z antické tragédie: na okamžik se před mými smysly všecičko rozplynulo a stála jsem tu (s S.) v nekonečném prostoru prosyceném hrozbou, ale také věčností. Možná to včera byla chvíle, v níž se naplnila velká a trvalá proměna.

..Už jsem neměla pocit, že hraju jako malé děvčátko roli v nějakém divadelním představení, které přesahuje míru mého chápání (jak tomu dřív často bývalo), protože tady šlo o můj život a osud, který mi byl přisouzen, osud plný ohrožení a nejistoty, víry a lásky, ten mě obklopoval a padl mi přesně, jako šaty ušité na míru.

7. července 1942

…Buď člověk bezohledně myslí pouze sám na sebe a na svou sebezáchovu, nebo se vzdá všech osobních přání a odevzdá se osudu. Pro mě to odevzdání se neznamená rezignaci, odříkání, nýbrž pokus pomáhat ze všech sil tam, kam mě Bůh zrovna pošle, abych se přestala zabývat vlastními starostmi a nepříjemnostmi.

Čtvrtek 9. července 1942

Slova jako Bůh, smrt, utrpení a věčnost je třeba zapomenout. Přijmout postoj prostoty, beze slov jako rostoucí obilí nebo snášející se déšť. .

11. července 1941

…Je ve mně veliká důvěra. Nevěřím v to, že se mi ve vnějším životě povede vždycky dobře, ale důvěřuju, že dokážu říkat životu ANO a že jej budu pokládat za dobrý i tehdy, až mi bude zle. 

…A až se rysy mé tváře poničí a zoškliví přílišným utrpením a těžkou prací, veškerý život se uchýlí do duše a do očí, v nichž se všichni shromáždí.

15. července 1942

Občas je užitečné zakusit okamžiky zoufalství a přechodné otupělosti, prožívat neotřesitelný klid by teď bylo takřka nadlidské. Teď už ale vím, že dokážu překonat každé zoufalství.

…Vím, že budu často ležet na Boží zemi zničená a zbitá. Ale věřím, že jsem dost odolná a že vždycky znovu vstanu, přestože jsem dnes v poledne prošla vnitřním procesem otužování a otupění, který mi dal tušit, co by mohly po letech udělat z člověka mezní podmínky.

…Jdu cestou, po které jsem vedena. Vždycky dospěju k tomuhle poznání a pak lépe než kdy před tím vím, co mám dělat. Nejde o to, že vím, jak mám jednat, ale o to, že to budu vědět při dané konkrétní příležitosti.

…Když se modlím, nikdy se nemodlím sama za sebe, ale vždycky za druhé a nebo vedu šílený, dětinský nebo smrtelně vážný dialog s tím, co je ve mně nejhlubší a co-kvůli jednoduchosti-nazývám Bůh. Nevím, připadá mi tak dětinské prosit o něco pro sebe.

21. července 1941

…Musíme být důslední, a máme-li mít důvěru, musí být naprostá.

Připadám si jako nádoba na kus drahocenného života, za který nesu odpovědnost. Cítím se být odpovědná za ten velký a krásný pocit života ve mně a mám za úkol uchránit jej v této době nepoškozený pro lepší časy. Pouze o to jde. Jsem si toho trvale vědoma

…A ještě něco jsem chtěla říct. Myslím, že jsem postupně dosáhla jednoduchosti, po níž jsem vždycky toužila.

25 . července 1942

Včera byl šílený den. Dostal se v něm ke slovu takřka satanský humor, takže jsem si zase jednou připadala jako rozpustilé dítě. Bože, chraň mě před jedním: nenech mě jít do lágru s lidmi, s nimiž teď pracuju. Později bych o tom dokázala napsat celou řadu satir..

28. července 1942

…Až si později můj duch nedokáže vybavit příliš mnoho obrazů, budou poslední dva roky zářit na obzoru mých vzpomínek jako nádherná krajina, která kdysi byla mým domovem a která mi pořád patří.

Včerejší den mi dodal mnoho odvahy. Naučila jsem se v něm, že Bůh mé síly neustále obnovuje.

Vnímám, že stále ještě jsem tisíci vlákny připoutána ke všemu tady. Musím ty vazby jednu po druhé vytrhat a všechno zevnitř vynést na palubu, abych za sebou nic nezanechala, až odtud budu muset odejít, ale chci si to odnést v sobě.

Přicházejí okamžiky, v nichž se cítím bezpečná jako ptáče ve veliké ochraňující dlani.

Včera bylo mé srdce jako pták polapený v kleci. Teď je ptáček zase na svobodě a poletuje si volně, bez překážek. Dnes svítí  sluníčko…

…Ráda bych se stala jednou kronikářkou našeho osudu. Musím si pro ty události vytvořit nový jazyk a dobře si je všechny uložit v paměti, až už nebudu mít příležitost si je zapisovat. Jsem otupělá a znovu ožívám, řítím se do hlubin a zase vstávám a možná se mi jednou, mnohem později, podaří najít klidné místo, které bude patřit jenom mně a kde budu smět zůstat tak dlouho, i kdyby to mělo trvat celá léta, dokud se život ve mně znovu nerozproudí a dokud se znovu nedostaví slova, která dosvědčí to, o čem je třeba vydat svědectví.

…Pravděpodobně se nedá nijak odčinit, že malá část Židů spolupracuje při transportu drtivé většiny ostatních. Dějiny to posoudí.

5. září 1942, jedenáct hodin dopoledne – den, kdy zemřel Julius Spier (Etty stihla přijet z koncentračního tábora Westenborg do Amsterdamu, kde žil – měl rakovinu plic)

Možná to všechno dohromady bylo přece jen trochu moc, můj Bože. Připomnělo mi to, že člověk má taky tělo. Myslela jsem si, že ducha srdce dokážou snést úplně všechno. Jenže teď se tělo hlásí o slovo a křičí: Dost! Teprve teď cítím, kolik jsi toho na mě naložil, můj Bože. Tolik krásného a tolik těžkého. Jakmile jsem byla ochotna to těžké přijmout, opět se proměnilo v krásné. Krásné a velké se často snášelo hůř než utrpení, protože působilo tak mohutně. Můj Bože, malé lidské srdce dokáže tolik prožít, dokáže tolik trpět a tolik milovat. Jsem ti tak vděčná, můj Bože, vděčná za to, žes v této době vyvolil moje srdce k tomu, aby zakusilo všechno, co je třeba.

…Nestarám se teď o lidi, mám teď potřebu hovořit už jen s tebou. Tolik miluju lidi, Bože, protože v nich často miluju kousek tebe. Hledám tě v nich všude a často tě v nich objevím. A snažím se probouzet tě v jejich srdcích. Teď ale potřebuju trpělivost, spoustu trpělivosti a času k zamyšlení, bude to velmi těžké. Od nynějška musím všechno dělat úplně sama. To nejlepší a nejušlechtilejší z mého přítele, z muže, který tě ve mně probudil, je teď u tebe. V pokoji, v němž jsem prožila největší a nejhlubší radosti svého života, teď leží jen dětinský, vyhublý stařec. Stála jsem u jeho postele před tvými posledními záhadami, můj Bože. Daruj mi ještě jeden celý život, abych to všechno dokázala pochopit.

Žila jsem snad svůj vnitřní život příliš lehkomyslně, takže to přesahovalo všechny meze? Ale já jsme přece nikdy nebyla tak lehkomyslná, že bych nedbala tvých varování.

Tři hodiny odpoledne

…Točí se mi hlava. Stavíš mě před svou poslední hádanku, Bože. Jsem ti za to vděčná a mám sílu čelit tvým hádankám s vědomím, že na ně nenajdu odpověď. Je třeba učit se je snášet.

Doktor mi včera řekl, že žiju příliš intenzivním vnitřním životem, že příliš málo stojím oběma nohama na zemi a že se pohybuju na hranici nebe, což poznamenává můj tělesný stav. Možná má pravdu. Posledního půldruhého roku, ach můj Bože! A uplynulé dva měsíce, které samy vyváží celý život.

Neprožila jsem snad hodiny, o nichž bych mohla prohlásit: V téhle hodině je soustředěn celý život, a kdybych měla okamžitě zemřít, vyvážila by ta hodina celý život? A takových hodin je hodně. Proč bych tedy nemohla žít i v nebi? Jenže je to spíš naopak: nebe žije ve mně. Něco v mém těle není v pořádku. Ráda bych se brzy uzdravila. Ale přijímám z tvých rukou všechno, co přijde (strávila mnoho týdnů v nemocnici).  Vím, že je to vždycky dobré. Zakusila jsem, že lze i to nejtěžší proměnit v dobro tím, že to člověk přijme.

…Proč jsi mne nestvořil jako básnířku, můj Bože? Ale tys mi dal schopnost být básnířkou, a já budu trpělivě čekat, dokud ve mně neuzrají slova, jimiž bych mohla vydat svědectví o všem, o čem jsem přesvědčena, že je třeba svědčit o tom, můj Bože, že je dobré a krásné žít na tomto světě, navzdory všemu, co si my lidé dokážeme navzájem udělat.

Myslící srdce bloku

Jedna hodina v noci

Jednou jsem napsala, že chci přečíst tvůj život až do poslední stránky. Teď jsem ho dočetla až do konce.

Ještě jsem se tě chtěla zeptat na tisíc věcí. A tolik jsem se toho chtěla od tebe naučit, ale teď si musím poradit sama. Cítím se silná, víš, jsem si jistá, že svůj život zvládnu. Uvolnil jsi ve mně síly, které mám teď k dispozici. Učil jsi mě svobodně volat Boží jméno. Byl jsi prostředníkem mezi mnou a Bohem a teď jsi ty, můj prostředník, odešel přímou cestou k Bohu a já cítím, že je to tak dobře. Teď chci zase já být prostřednicí pro ty, které se mi podaří oslovit.

 Když jsem vstoupila k tobě do pokoje, řekl jsi: Děvče na cestách. A pak jsi řekl: Mám tak podivuhodné sny, zdálo se mi, že mě Kristus pokřtil.

Bylo v tobě všechno zlo i všechno dobro, jaké v člověku může být. Všechny vášně a démoni, všechna dobrota a láska k lidem, ty velký, chápající, Boha hledající a nalézající člověče. Všude jsi hledal Boha, v každém lidském srdci, které se ti otevřelo – a bylo jich tolik. A všude jsi kousek Boha nacházel. Nikdy jsi to nevzdal, v maličkostech sis tu a tam dovolil ztratit trpělivost, ale ve velkých věcech jsi byl trpělivý…

17. září 1942

..Najednou se mi vrací vzpomínka na ženu s bílými vlasy lemujícími ušlechtilou tvář, která měla ve svém chlebníku balíček toustového chleba. To byl celý její proviant na cestu do Polska, protože musela držet přísnou dietu. Měla vysokou dívčí postavu a byla nesmírně milá a klidná. Jednou odpoledne jsem s ní seděla na sluníčku před přijímacím blokem…Několika mladým dívkám, které si k nám později přisedly, řekla: Pamatujte si, až budeme zítra ráno odjíždět, smí každá z nás  plakat pouze třikrát. Jedna z dívek odpověděla: Ještě jsem nedostala přídělové lístky na slzy…

…Někdy se sama sebe ptám, využiju-li život do poslední chvilky a budu-li jej žít a vychutnávat tak do dna, až z něj nic nezbude. Jenže nepotřebuje člověk přece jen nějaký neprožitý a nespotřebovaný zbytek vyvolávající napětí, má-li být tvůrčí, napětí jako stimul tvůrčí práce?

…Moje srdce – říční propusť, před níž se hromadí stále větší záplava utrpení.

22. září 1942

Jednou jsem do jednoho ze svých deníků napsala: Chtěla bych konečky svých prstů hmatat kontury této doby. Tenkrát jsem seděla u psacího stolu a pořádně jsem nevěděla, jak se pustit do života. A to proto, že jsem zatím nedospěla k životu v sobě. Svůj vnitřní život jsem ale objevila ještě u tohoto stolu. A pak jsem byla vržena do samého středu lidského utrpení, na jednu ze čtyř dílčích front v Evropě. A náhle jsem tam zažila toto: z lidských tváří, z tisíců gest, z drobných životních příběhů jsem začala odezírat tuto dobu – a ještě mnohem víc než jen tuto dobu. Protože jsem se naučila číst sama v sobě, všimla jsem si, že to dokážu i u druhých. Často mi skutečně bylo tak, jako bych citlivými bříšky prstů zkoumala obrysy tohoto času. Jak se mohlo stát, že travnatý prostor obehnaný ostnatým drátem, do kterého přitéká tolik lidských osudů, vystupuje v mých vzpomínkách téměř jako cosi milého? Jak to, že tam duch nepotemněl, ale rozjasnil se a rozzářil? Tady u psacího stolu mezi spisovateli a básníky a květinami jsem tolik milovala život. A tam, v blocích plných rozrušených a pronásledovaných lidí jsem nalezla potvrzení své lásky k životu. Život v těch chatrných barácích ani v nejmenším nestál v protikladu k životu v bezpečném a klidném pokoji. Ani na okamžik jsem nebyla odříznuta od života, který je údajně ten tam, vždycky jsem si uvědomovala velkou a smysluplnou kontinuitu. Jak to jen jednou všechno popíšu, aby ostatní dokázali vytušit, jak je život ve své podstatě hoden žití a spravedlivý, ano spravedlivý? Snad mi Bůh jednou dá prostá slova. Ale také barvitá a vážná. Především však prostá. Jak zachytím několika láskyplnými a přece energickými tahy štětce malý shluk baráků mezi loukou a nebem? A jak mám pomoct druhým, aby v tom množství lidí, které je třeba luštit jako hieroglyfy, dokázali číst tah po tahu, dokud se nevyloupne velký, čitelný a srozumitelný celek rámovaný loukou a nebem?

Procházím kolem lidí, jako by to byly obilné lány, a pozoruju, jak vysoko vzrostla lidskost.

23. září 1942

Nevidím žádnou jinou cestu, než že se každý z nás obrátí do sebe a vymýtí a zničí v sobě všechno, co ho vede k přesvědčení, že je třeba druhé zničit. Je nutné dát se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě více nehostinné místo, než jakým je.

24. září 1942

V zimě toho asi budeme muset hodně snést a taky sdílet: chlad, temno, hlad – jen když si pomůžeme nést jeden druhého. Zároveň bychom si měli uvědomit, že tuto zimu budeme sdílet s celým lidstvem, a tedy i s takzvanými nepřáteli. Doufám, že pak pocítíme, že jsme začleněni do velkého celku a že bojujeme na jedné z mnoha front rozptýlených po celém světě.

Všechno noční trápení a osamělost trpícího lidstva teď znovu s palčivou bolestí prochází mým malým srdcem. Jaké mám předsevzetí pro tuto zimu?

…Stále, i v těch nejtěžších prožitcích, se ve mně jako malá, hřejivá vlna vzmáhá pocit: Život je krásný! Je to nevysvětlitelný pocit. Nemá vůbec nic společného s realitou, v níž jsme nuceni žít. Vždyť existuje i jiná realita než ta, o níž se člověk dočte v novinách a o které slýchá v rozrušených rozhovorech vyděšených lidí. Je tu realita malého starorůžového bramboříku a širého obzoru a lze ji novým způsobem objevit i v hluku a zmatku této doby.

29. září 1942

Ráda bych si pro sebe opsala pasáž z Matouše 6,34: Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.

Člověk je musí denně potírat jako blechy, ty mnohé malé starosti o příští dny, které mu užírají nejlepší síly, které mu užírají. Snažíme se v myšlenkách připravovat na to, co přijde- a pak je to všechno jinak, naprosto jinak. Každý den má dost svého trápení

30. září 1942

Mám-li v tomto životě, v této době a v tomto stadiu svého života skutečně nějakou povinnost, pak je to: psát, zaznamenávat, uchovávat. Zpracování se budu věnovat později. Čtu život v jeho souhrnu a vím: dokážu jej číst a ve své mladické smělosti a ledabylosti se domnívám, že si přečtené uložím do paměti a později převyprávím. Jenže aspoň malé záchytné body si přece jen musím vytvořit už teď. Vědomě žiju život až do důsledku a sílí ve mně pocit, že poznenáhlu začínám vnímat povinnost ve vztahu k tomu, čemu se říká talent. Ale kde jen začít, můj Bože. Je toho tolik.

2. října 1942

…Jsem ochotná jít do všech lágrů po celé Evropě, chci být na všech frontách, nechci zůstat v takzvané jistotě, chci být přece při tom, všude, kam přijdu, chci napomáhat sbratření takzvaných nepřátel, chci rozumět tomu, co se děje, přeju si dosáhnout  tolika lidí, kolik jich unesu – a já vím, že jich mohu dosáhnout hodně, uzdrav mě, můj Bože – abych jim pomohla  pochopit dění ve světě z mého pohledu.

3. října 1942

V takovém lágru by měl být básník, který by i tam prožíval život jako básník a opěvoval jej.

Když jsem ve Westerborgu v noci ležela na své pryčně uprostřed pochrupujících, ze spaní mluvících, tajně plačících a převalujících se žen a dívek, které ve dne tolikrát opakovaly: „Nechceme myslet“, „nechceme nic cítit, jinak se zblázníme“, často jsem byla nesmírně dojatá, ležela jsem s očima otevřenýma a znovu jsem si v duchu promítala přemíru událostí a dojmů příliš dlouhého dne a uvažovala jsem: Dopřej mi být myslícím srdcem tohoto bloku. Chci jím být. Chci být myslícím srdcem celého koncentráku.

8. října 1942

A na konci každého dne opakovaně pocit: tolik miluju lidi. Nikdy necítím rozhořčení z toho, co se s nimi děje, ale milovala jsem je kvůli tomu, jak dokážou snášet utrpení, a to i přesto, že vůbec nebyli předem připraveni cokoli snášet.

9. října 1942

…Přede mnou protékají široké řeky, zvedají ve mně vysoké horské štíty, a za džunglí mého nepokoje a zmatku se rozkládají širé roviny pokoje a odevzdanosti. Existují ve mně všechny krajiny. Pro  všechno je tu místo.

 Je ve mně země a také nebe. Naprosto chápu i to, že lidé mohli vymyslet něco takového jako peklo. Teď už ale neprožívám peklo v sobě  prožívala jsem je po celý svůj předchozí život, ale dokážu velice intenzivně soucítit s těmi, kteří je v sobě zakoušejí.

10. října 1942

Myslím, že už dokážu v tomto životě a v této době snést a zpracovat úplně všechno.

A když bude má prudkost příliš velká a už si nebudu vědět rady, zbudou mi vždycky ještě sepnuté ruce a ohnutá kolena. Jsou to gesta, která se u nás Židů nepředávala z generace na generaci. Musela jsem se jim naučit. Je to moje nejdrahocennější dědictví po muži, jehož jméno jsem už skoro zapomněla, ale to nejlepší z něj žije ve mně dál.

Co to jen bylo za zvláštní příběh, který jsem si vymyslela: o děvčeti, které neumělo klečet. Anebo varianta o děvčeti, které se naučilo modlit.

11. října 1941

Duše je věc stvořená z ohně a horského  křišťálu. Je to cosi nesmírně přísného a starozákonně tvrdého, ale také něžného jako gesto, když mě konečky jeho prstů hladily po řasách.

13. října 1942 – poslední slova deníku

Trpím-li za bezmocné, není to snad taky za to bezmocné, co je ve mně?

…Člověk by byl rád náplastí na mnohé rány…

(Etty pokračovala v psaní deníku i po tomto datu, ale další deníkové záznamy se už nedochovaly)

Dopisy z Westerborku (koncentrační tábor v Holandsku)

3. června 1943 ( po tomto datu už Etty–Westerbork neopustila) 7.září 1943 byla odtud transportována do Osvětimi).

..Často běhám pozdě večer, když už uplynulý den zapadl do hlubin, pružným krokem podél ostnatého drátu, znovu mi vytryskne ze srdce- nemůžu za to, prostě to tak je, má to elementární  moc: život je něco velkolepého a nádherného, jednou musíme vybudovat úplně nový  svět, a každý další zločin, každou další krutost musíme vyvážit novou dávkou lásky a dobroty, kterou si musíme v sobě vybojovat.  Smíme sice trpět, ale nesmíme se nechat zlomit. Pokud tuto dobu přežijeme bez úhony, tělesně i duševně bez úhony, především ale duševně,  a bez hořkosti, bez nenávisti, pak budeme mít právo po válce se vyjádřit k novému světu.

..Ano, tak to je, mám v sobě takovou zvláštní zarmoucenou spokojenost. Kdybych vám  někdy přece jen napsala zoufalý dopis, neberte to příliš vážně, pak by to byla jen chvilka, člověk může trpět, ale kvůli tomu ještě nemusí být zoufalý.

10. července 1943

Proto je tu tak mnoho zoufalství: většina lidí nedokáže nést svůj osud a svaluje toto břímě na ramena druhých. Pod tíží cizího osudu se člověk může zhroutit, pod svým vlastním údělem však nikoli.

Cítím, že jsem dorostla svému údělu, nedokážu však snášet osud svých rodičů..

11. srpna 1943

Ach, víš ty, co? Nemá-li tu člověk velkou vnitřní sílu a nedívá-li se na všechno vnější  jako na pouhé malebné podružnosti, které nemají skoro žádnou váhu v porovnání s velikou nádherou (v tomto okamžiku mě nenapadá žádné vhodnější slovo), jakou se může stát navždycky tajný vnitřní poklad-bylo by to tu skutečně beznadějné

24. srpna 1943 (jeden ze dvou ilegálně publikovaných dopisů v listopadu 1943)

..Po této noci jsem v jednom  okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsme si uvědomila:  lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo ještě zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.

Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.

..Ta miminka, ten pronikavý křik malých dětí, které vzali uprostřed noci z postýlek, aby je odvezli do daleké země. Musím to všechno napsat rychle, později bych to už nesvedla, protože nebudu věřit, že se to skutečně stalo, už teď je to vize, která se ode mě stále víc vzdaluje. Ty děti byly nejhorší. .Nářek kojenců přibírá na síle, plní všechny kouty a štěrbiny strašidelně osvětleného baráku, skoro se to nedá vydržet. Vytane mi jedno jméno: Herodes.

Toho večera před nocí, o které vyprávím, jsem šla po táboře. Lidí se scházeli do skupinek mezi baráky pod šedivým zamračeným nebem. „Podívej se, takhle se lidí shlukují po nějaké katastrofě a na všech nárožích o té katastrofě mluví,“ řekl můj společník.

„Ale to je právě to, co nechápu,“ vybuchla jsem , „teď je před lidskou katastrofou.“ Když se někde stane neštěstí, je přirozeným lidským instinktem, že se běží na pomoc a zachraňuje se, co se dá. Ale já jdu dnes v noci oblékat děti a konejšivě hovořit s matkami a říkám tomu „pomáhat“, mohla bych se kvůli tomu klidně proklínat, víme přece, že vydáváme naše bezbranné nemocné hladu, vedru a chladu a větší bezbrannosti a záhubě a sami je oblékáme a doprovázíme k těm holým nákladním vagónům, když nemůžou chodit, doneseme je tam na nosítkách. Co se tady vůbec děje, jaké jsou to záhady, do jakého osudového mechanismu jsme se to zapletli  a uvízli v něm? To nemůžeme odbýt slovy, že jsme všichni zbabělí. A tak špatní také nejsme. Tady stojíme před hlubším problémem..

..Jednou jsem  si uprostřed té noci řekla nahlas sama sobě, s určitou střízlivostí jsme zkonstatovala: „Tak teď jsem v pekle“.

Z posledního  dopisu ze dne 7.9.1943, kdy byla transportována do Osvětimi (dopis vyhodila ven z vagónu v obálce s adresátem – a neznámý nálezce jej správně doručil..)

..Otvírám Bibli na libovolném místě a nacházím: Pán je mým příbytkem. Sedím uprostřed plného nákladního vagónu na svém batohu..Odjezd přišel přece jen nečekaně..Opouštěli jsme tábor se zpěvem, tatínek a maminka velice statečně a klidně. Mischa (bratr) také. Děkujeme za vaši péči..Na shledanou od nás čtyř

Etty

—————————–

6-7/9.1943

Z dopisu Jopie Vleeschouera o posledním setkání s Etty v den jejího transportu do Osvětimi:

..Přišlo to tak náhle a nečekaně, ale opravdu nečekaně, přestože jsme my všichni přece už dlouhou dobu hotovi a připraveni. Tak to taky bylo, byla připravena a hotova. A tak taky bohužel odešla.

..Vstoupila na transportní perón..Vesele povídala, smála se, měla milé slůvko pro každého, kdo jí přišel do cesty, plna jiskrného humoru, i když možná se stopou smutku, ale celá naše Etty, zak jak ji všichni znáte. „Mám sebou své deníky, svou malou Bibli, ruskou  gramatiku a Tolstého a nemám nejmenší tušení, co všechno ještě v tom batohu mám.“

..Po odjezdu jsem hovořil s její malou Ruskou a s některými dalšími jejími chráněnci. Už pouhý způsob, jakým reagovali na její odchod, by vydal na celé knihy  svědectví o lásce a věrnosti, kterými tyto lidi zahrnovala..

Modlitby z deníku a dopisů Etty Hillesum

25. listopadu 1941

…Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat. Nechci se ti vytrhnout, ať už na mě v životě přijde cokoliv, chci to podle svých nejlepších sil zpracovat. Jenom tu a tam si dopřeju chvilku klidu. Také přestanu prostoduše věřit, že když se dostaví pokoj, zůstane to tak navěky, ale přijmu i následující nepokoj a zápas. Mám ráda teplo a bezpečí, ale nebudu se zdráhat před chladem, povede-li mne tak tvá ruka. Když se tě budu držet, půjdu kamkoli a zkusím se přestat bát. Všude se budu snažit vyzařovat něco z tvé lásky, z té skutečné lásky k lidem, kterou v sobě cítím…nechci ze sebe dělat něco zvláštního, jen se chci pokusit rozvinout se podle svých možností. Někdy si myslím, že toužím po ústraní kláštera. Zřejmě se ale o svůj růst budu muset snažit mezi lidmi na tomto světě. Přesně to taky hodlám dělat, navzdory chvilkové únavě a odporu. Slibuju však, že tento život prožiju naplno a že jej budu předávat dál. Občas si myslím, že život začíná právě teď. A že potíže teprve přijdou, přestože, jak se domnívám, už jich mám pěknou řádku za sebou. .

12. prosince 1941

…Děkuju ti, Bože, žes mě stvořil právě takovou, jaká jsem. Děkuju ti za to, že v sobě někdy cítím tu šíři, protože neznamená nic jiného než naplnění tebou. Slibuju ti, že se po celý život budu snažit dosáhnout harmonie, pokory a skutečné lásky, protože ve svých nejsvětlejších chvilkách cítím, že je to možné.

29. května 1942

…Většinou je to nepochopitelné a duchovně těžko zpracovatelné, Bože, co všechno si Tvé obrazy tady na zemi v dnešních rozbouřených časech dokážou navzájem provést. Ale už se před tím nezavírám do svého pokoje, Pane, mám oči otevřené a nechci před ničím utíkat, ale usiluji o to, nějak pochopit a vysvětlit i ty nejhrůznější zločiny, vždycky se budu snažit vystopovat v nich nahého, malého člověka, ale v obludných rozvalinách jeho nesmyslných činů ho už lze jen stěží nalézt. Nevysedávám v tomto tichém pokoji proto, abych se kochala květinami anebo chválila Boha za básníky a myslitele, to by skutečně nebylo žádné umění, protože zřejmě nejsem světu odcizena natolik, jak tvrdí moji dojatí přátelé. Každý člověk má svou vlastní realitu, to si uvědomuju, a přesto nejsem žádný zasněný fantasta. Bože můj, nejsme přece nějaký pubertální „krasoduch“. Stojím tváří v tvář tomuto světu, Bože, a neutíkám před realitou do krásných snů-přestože věřím, že i vedle té nejstrašlivější reality pořád zbývá místo i pro krásné sny-nadále chválím tvoje stvoření.                                                                  

Nedělní ranní modlitba, 12. července 1942

Jsou to zlé časy, Bože. Dnes v noci se mi poprvé stalo, že jsem se převalovala ve tmě s pálícíma očima a hlavou mi táhly obrazy lidského utrpení. Něco ti slíbím, můj Bože, jen takovou maličkost: nechci věšet na uplynulý den své starosti o budoucnost jako tíživá závaží, jenže k tomu je třeba určitého cviku. Každý den má sám o sobě dost starostí. Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil, ale nedokážu se k ničemu předem zavázat. Jen tohle jediné je mi stále víc jasné: že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží: zachránit v sobě kousek tebe, Bože. Možná ti dokážeme pomáhat, abys mohl ve zmučených srdcích druhých lidí vstát z mrtvých. Ano, můj Bože, na vnějších okolnostech toho, jak se zdá, příliš nezměníš, prostě patří k tomuto životu. Nepožaduju po tobě, abys mi skládal účty, ty budeme jednou skládat my před tebou. Takřka s každým úderem srdce je mi jasnější, že nám nemůžeš pomoct, ale že my musíme pomoct tobě a že až do posledního dechu musíme chránit tvoje sídlo v našem nitru. Skutečně existují lidé, kteří v posledním okamžiku schovávají do bezpečí vysavač nebo stříbrné příbory, místo aby si chránili tebe, můj Bože. A jsou jiní, kteří se za každou cenu snaží zachránit své tělo, které beztak není ničím jiným než schránkou tisíce obav a hořkostí. Říkají: Mě do spárů nedostanou. A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je ve tvé náruči. Už jsem zase mnohem klidnější, můj Bože, díky tomuto rozhovoru s tebou. Nejspíš s tebou budu v nejbližší budoucnosti hovořit velice často, a tak ti zabráním, abys mě opustil. Zřejmě se mnou zažiješ i hubené časy, můj Bože, v nichž tě má víra nebude tak vydatně sytit, ale věř mi, dál bud pro tebe pracovat a zůstanu ti věrná a nikdy tě ze svého nitra nevyženu.

Pro velké hrdinské utrpění v sobě cítím dostatek sil, můj Bože, spíše se obávám tisíce těch drobných každodenních starostí, které mě občas obtěžují jako dotěrný hmyz. Dobrá, trochu si tedy ve svém zoufalství poškrábu poštípaná místa a každý den si znovu řeknu: O dnešek je postaráno, pořád tě ještě obklopují zdi útulného domova jako často oblékaný a oblíbený kus oděvu, pro dnešek máš ještě dost jídla a v noci tě čeká postel s bílým prostěradlem a měkkými přikrývkami, neměla bys tedy dnes vyplýtvat ani jiskřičku síly na malicherné hmotné starosti kolem sebe. Využij a vychutnej si každou minutu dnešního dne, postarej s, abys byl plodný a stal se pevným kamenem do základů, o které by se mohly opřít ubohé a úzkostné budoucí dny.

Jasmín za domem je úplně zpustošený deštěm a bouřkami předchozích dnů, bílé kvítky jsou rozváté do špinavých černých kaluží na nízké střeše garáže. Kdesi ve mně však kvete ten vonící keř pořád dál, stejně bohatý květy a něžný jako vždycky. Jeho vůně se šíří kolem tvého příbytku a mém nitru, můj Bože. Vidíš, dobře se o tebe starám. Nepředkládám ti pouze své slzy a ustrašené představy, ale v bouřlivém šedém nedělním ránu ti přináším také voňavý jasmín. Budu ti nosit všechny květiny, které na své cestě najdu, a bude jich spousta. Měl by ses u mě mít co nejlépe. Abych uvedla aspoň jeden příklad za všechny: Kdybych byla zavřená v těsné cele a malým zamřížovaným okénkem bych viděla plout bílý oblak, nabídla bych ten oblak tobě, můj Bože, aspoň dokud bych k tomu měla dost sil. Nedokážu se předem k ničemu zavázat, ale jak sis jistě všiml, mám nejlepší úmysly.

A teď se odevzdávám tomuto dni. Setkám se v něm s mnoha lidmi, bude mě tížit spousta zlých zvěstí a hrozeb- jako nepřátelští vojáci kolem nedobytné pevnosti.

20. července 1942

…Můj Bože, tato doba je příliš tvrdá pro křehké lidi, jako jsem já. Vím, že zase nastanou lidštější časy. Tak ráda bych zůstala naživu, kvůli té lidskosti, kterou si uchovávám v nitru navzdory všemu, k čemu se denně dostanu, chtěla bych se zachránit pro ty nové časy. Jedinou možností je připravovat novou dobu tím, že ji už teď začneme připravovat v sobě. Uvnitř se cítím úplně lehká, bez hořkosti, cítím v sobě tolik síly a lásky. Ráda bych zůstala naživu, abych mohla pomáhat připravovat nový čas a dokázala uchránit to nezničitelné ve mně pro nový čas, který jistojistě přijde. Každým dnem se blíží, cítím to.

Středa 22. července 1942

Bože, dej mi sílu, nejenom duchovní, ale i tělesnou. Chci ti v slabé chvilce upřímně přiznat: jestli budu muset z tohoto domu pryč, nebudu si vědět rady. Nechci si ale kvůli tomu dělat starosti ani o den dřív. Odejmi mi ty starosti, protože jestli se ke vší hrůze budu muset vláčet ještě s nimi, stěží dokážu žít. Jsem dnes velmi unavená, cítím se rozlámaná a nemám moc odvahy pustit se do práce. Nemyslím na smysl toho, co teď dělám. Ale bude-li to trvat dlouho, zřejmě mě to bude drtit a nakonec to vzdám. A přece jsem ti vděčná, že mě nenecháš sedět v klidu u pracovního stolu, ale žes mě postavil doprostřed utrpení a starostí tohoto času. Není umění mluvit s tebou v idylce chráněné studovny, teď je nezbytné uchovat si tě bez újmy a stůj co stůj ti zachovat věrnost, jak jsem ti to slíbila. ..

5. září 1942, – den, kdy zemřel Julius Spier

…Možná to všechno dohromady bylo přece jen trochu moc, můj Bože. Připomnělo mi to, že člověk má taky tělo. Myslela jsem si, že ducha srdce dokážou snést úplně všechno. Jenže teď se tělo hlásí o slovo a křičí: Dost! Teprve teď cítím, kolik jsi toho na mě naložil, můj Bože. Tolik krásného a tolik těžkého. Jakmile jsem byla ochotna to těžké přijmout, opět se proměnilo v krásné. Krásné a velké se často snášelo hůř než utrpení, protože působilo tak mohutně. Můj Bože, malé lidské srdce dokáže tolik prožít, dokáže tolik trpět a tolik milovat. Jsem ti tak vděčná, můj Bože, vděčná za to, žes v této době vyvolil moje srdce k tomu, aby zakusilo všechno, co je třeba.

..Nestarám se teď o lidi, mám teď potřebu hovořit už jen s tebou. Tolik miluju lidi, Bože, protože v nich často miluju kousek tebe. Hledám tě v nich všude a často tě v nich objevím. A snažím se probouzet tě v jejich srdcích. Teď ale potřebuju trpělivost, spoustu trpělivosti a času k zamyšlení, bude to velmi těžké. Od nynějška musím všechno dělat úplně sama. To nejlepší a nejušlechtilejší z mého přítele, z muže, který tě ve mně probudil, je teď u tebe. V pokoji, v němž jsem prožila největší a nejhlubší radosti svého života, teď leží jen dětinský, vyhublý stařec. Stála jsem u jeho postele před tvými posledními záhadami, můj Bože. Daruj mi ještě jeden celý život, abych to všechno dokázala pochopit

Žila jsem snad svůj vnitřní život příliš lehkomyslně, takže to přesahovalo všechny meze? Ale já jsme přece nikdy nebyla tak lehkomyslná, že bych nedbala tvých varování.

Tři hodiny odpoledne

..Točí se mi hlava. Stavíš mě před svou poslední hádanku, Bože. Jsem ti za to vděčná a mám sílu čelit tvým hádankám s vědomím, že na ně nenajdu odpověď. Je třeba učit se je snášet.

Doktor mi včera řekl, že žiju příliš intenzivním vnitřním životem, že příliš málo stojím oběma nohama na zemi a že se pohybuju na hranici nebe, což poznamenává můj tělesný stav. Možná má pravdu. Posledního půldruhého roku, ach můj Bože! A uplynulé dva měsíce, které samy vyváží celý život.

Neprožila jsem snad hodiny, o nichž bych mohla prohlásit: V téhle hodině je soustředěn celý život, a kdybych měla okamžitě zemřít, vyvážila by ta hodina celý život? A takových hodin je hodně. Proč bych tedy nemohla žít i v nebi? Jenže je to spíš naopak: nebe žije ve mně..Něco v mém těle není v pořádku. Ráda bych se brzy uzdravila. Ale přijímám z tvých rukou všechno, co přijde, můj Bože. Vím, že je to vždycky dobré. Zakusila jsem, že lze i to nejtěžší proměnit v dobro tím, že to člověk přijme.

17.září 1942

..Nestačí pouze o tobě kázat, můj Bože, nejprve tě musím vystopovat v srdcích druhých lidí. Je třeba proklestit ti v druhých cestu, můj Bože, a k tomu je zapotřebí dobře znát lidskou mysl. Je zapotřebí být školeným psychologem. Vztah k otci, matce, vzpomínky z mládí, sny, pocity viny, pocity méněcennosti. Ach, všechno okolo. S každým, kdo za mnou přijde, postupuju velice opatrně. Prostředky, kterými můžu pomáhat druhým hledat cestu k sobě, jsou ještě velice nepatrné. Nabízím však svou ochotu a jistě se budu postupně zdokonalovat. Děkuju ti, žes mi dal dar číst ve druhých lidech. Někdy mi připadají jako domy s otevřenými dveřmi. Vstoupím, prohlédnu si chodbu a jednotlivé pokoje, každý dům je jinak zařízený, a přece se všechny navzájem podobají. Z každého domu je zapotřebí udělat tobě zasvěcené obydlí, Bože. A slibuju ti , já ti slibuju, že budu pro tebe hledat obydlí a příbytek v mnoha domech, můj Bože. ..

24.září 1942

Daruj mi, Bože, na každý den verš poezie, a ž si jej nebudu moct zapsat, protože nebudu mít papír a nebude světlo, budu si jej pod tvým širým nebem tiše opakovat. Daruj mi tu a tam jediný nepatrný verš poezie.

2. října 1942

..Slibuju ti, můj Bože, že budu žít podle svých nejlepších tvůrčích sil na každém místě, kde mě chceš mít. Ale ve středu bych tak ráda šla (do Westerborgu), i kdyby to mělo být jen na dva týdny..Ano, vím, že jsou tu rizika, do koncentráku přichází stále víc tesáků, přibývá ostnatého drátu, situace se vyhrocuje, možná už za dva týdny nebudeme smět ven, to všechno je možné. Dokážeš to riziko přijmout?  Doktor mi přece nenařídil, že musím být v posteli..Ale co je mi po doktorovi? A kdyby mě třeba tisíc doktorů na této zemi prohlásilo za zdravou jako řípa, jestliže mi vnitřní hlas napoví, že nemám jít, tak prostě nesmím jít. Počkám, jestli mi přece nedáš znamení , můj Bože, a umiňuju si, že půjdu. Jsem ochotna vyjednávat: vyjdeš  mi vstříc? ..Přistoupíš na handlování? ..Teď půjdu spát. Ještě zdaleka jsem s tebou neprobrala všecko. Dobrá, já vím, že mě opustila moje původní hluboká trpělivost. Ale vím také, že se zase objeví, až ji budu potřebovat. A moje upřímnost mi zůstane navždycky. I když je to teď těžké..

..Jsem ochotná jít do všech lágrů po celé Evropě, chci být na všech frontách, nechci zůstat v takzvané jistotě, chci být přece při tom, všude, kam přijdu, chci napomáhat sbratření takzvaných nepřátel, chci rozumět tomu, co se děje, přeju si dosáhnout  tolika lidí, kolik jich unesu-a já vím, že jich mohu dosáhnout hodně, uzdrav mě, můj Bože-abych jim pomohla  pochopit dění ve světě z mého pohledu.

3. října 1942

..Bože, dej mému nitru tentýž veliký  a mocný pokoj, který je vlastní přírodě. Chceš-li mě nechat trpět, dej mi veliké, všeobsáhlé utrpění, ale ušetři mě tisíce udolávajících malých starostí, které člověka docela stráví. Dej mi pokoj a důvěru. Dovol mi, aby každý můj den tvořilo něco víc než tisíc starostí o všední přežití. ..

Postarej se o můj pokoj, můj Bože, na kterémkoli místě na zemi. Může se stát, že ten vnitřní pokoj nebudu cítit, protože budu dělat nesprávné věci. Možná, nevím. Jsem tolik společenský člověk, můj Bože, až dosud jsem nevěděla, jak moc. Chci být mezi lidmi, uprostřed jejich obav, chci všechno vidět na vlastní oči, chci to pochopit a později nevyprávět. .

..Dej, ať se můj den skládá z něčeho víc než jen ze starostí a z těla. Vyskočit z postele a  kleknout si  v rohu tichého pokoje-to je vždycky ten poslední lék, který zabere. Nechci tě nutit, můj Bože, abys mě do dvou dnů uzdravil. Vím, že to všechno musí pomalu růst, že je to dlouhodobý proces.

..Nesmím věci chtít, musím jim dovolit, aby se ve mně mohly stát, jenže toho zatím nejsem schopna.

Ne má, ale tvá vůle se staň.

Samozřejmě, je to naprostá zkáza! Ale dopřej nám snášet ji důstojně.

4. října 1942

Bože, svěřils mi tolik drahocenných věcí, dej, ať je dobře opatruju a spravuju. Četné rozhovory s mnoha přáteli mi momentálně nedělají dobře. Stojí mě to všechny síly. Ještě nejsem dost silná, abych se dokázala stáhnout do ústraní. Mým velkým úkolem je jednou najít rovnováhu mezi introvertní a extravertní stránkou své osobnosti. Obě jsou  stejně silné. Miluju kontakt s lidmi. Připadá mi, jako bych z nich svou pozorností  dokázala vylákat to nejlepší a nejhlubší, otvírají se přede mnou, každý z nich představuje samostatný příběh, který vypravuje sám život. Moje oči mohou jen nadšeně číst. Život mi svěřuje tolik příběhů, budu je muset vyprávět a přiblížit těm, kteří je nedokážou  číst tak bezprostředně. Bože, propůjčils mi dar číst, dáš mi také dar psát?

18. srpna 1943

Tolik jsi mě obohatil, můj Bože, dej, ať z tohoto bohatství umím taky plnýma rukama rozdávat. Můj život se stal nepřetržitým rozhovorem s tebou, jediným velikým rozhovorem. Když stojím někde v koutě lágru nohama na tvé zemi a tváří obrácenou k tvému nebi, občas mi po tváři začnou téct slzy z vnitřního pohnutí a vděčnosti, která si hledá cestu ven. Také večer, když ležím v posteli a spočívám v tobě, můj Bože, mi někdy vytrysknou slzy vděčnosti, a to je má modlitba.

Jsem velice unavená, už několik dnů, ale to zase přejde, všechno se odehrává v náležitém, hlubším rytmu a je třeba učit lidi naslouchat tomuto rytmu, to je nejdůležitější, co by se měl člověk v životě naučit.

Nebojuju proti tobě, můj Bože, můj život je jeden velký rozhovor s tebou. Možná ze mě nikdy nebude velká spisovatelka, jak mám v plánu, ale cítím se u tebe v hlubokém bezpečí, můj Bože. Mám občas přání otisknout do slov drobné moudrosti a vibrující drobné příběhy, ale vždycky znovu se vracím k jednomu a témuž slovu: Bůh. Je v něm obsaženo všechno, a tedy nepotřebuji říkat už nic jiného. A všechna moje tvůrčí síla se mění ve vnitřní rozhovor s tebou a příboj mého srdce je širší a zároveň pohnutější a pokojnější a je mi, jako by se mé vnitřní bohatství neustále zvětšovalo.

Nevysvětlitelným způsobem se v poslední době Jul (Julius Spier) vznáší nad loukou a den za dnem mě vede dál. V lidském životě jsou samé zázraky, můj život je řetězec vnitřních zázraků, je dobré to zas jednou někomu říct…

O posledních a nejhlubších věcech života se smí hovořit teprve v okamžiku, kdy slova plynou prostě a přirozeně jako voda z pramene.

Utrpení se nedotýká lidské důstojnosti. Mám tím na mysli: lze trpět lidsky důstojně a lidsky nedůstojně. ..Lidé na Západě většinou nerozumí umění trpět a mají tisíc obav. To, co většina z nich žije, ale už není život: rezignace, zahořklost, nenávist a zoufalství. Můj Bože, a při tom jim tak dobře rozumím. Když jim ale berou takový život, přece jim toho neberou tolik? Je třeba přijmout smrt jako součást života, i tu nejstrašlivější..Je zapotřebí  vytvořit místo i pro utrpení..

Utrpení má vždycky své místo a dožaduje se svého práva, ale velice záleží na tom, v jaké podobě se objevuje: má velký význam, jak je člověk snáší a jestli je schopen začlenit je do svého života a dokáže-li trpět, a přesto říct životu ano.

Můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze předčasně obětovat smrti kus svého života tím, že se jí člověk bojí a brání se jí, odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbyteček života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: snaží-li se člověk vytěsnit smrt ze svého života, nikdy nežije hodnotně, a podaří-li se mu přijmout ji do svého života, rozšíří a obohatí jej. Taková je moje první konfrontace se smrtí. Nemám s ní žádnou zkušenost. Můj vztah k ní je panenský. Ještě nikdy jsem neviděla zemřelého člověka. Jen si to představte: v tomto světě posetém miliony mrtvol jsme ve svých osmadvaceti letech ještě nikdy neviděla mrtvého. Někdy jsem se ptala: Jak se vlastně stavím ke smrti? Ale že by se měla dotknout mě, s tím jsme nikdy vážně nepočítala, na to jsem zatím neměla čas. Teď je smrt tady v celé své velikosti, poprvé, a přesto jako starý známý, který patří k životu, a je třeba ji přijmout. Všechno je docela prosté. Není třeba nad tím hlubokomyslně rozjímat.

Smrt vstoupila nepozorovaně a takřka neslyšně do mého života, veliká a prostá, samozřejmá. Zaujala v něm své místo a já teď vím, že k němu patří.. Vím, že život a smrt spolu smysluplně souvisí. Že je to jen přechod, i když vnější podoba takového konce je žalostná a strašná.

Nakonec je rozhodující, jak člověk nese a vnitřně zpracovává utrpení, které hraje v tomto životě podstatnou roli, a také aby navzdory všemu uchoval část své duše nezraněné… Skutečnost je něco, co člověk musí přijmout, i všechno utrpení a potíže musí přijmout a snášet je, a zatímco je snáší, síla snášet roste. Za to je třeba vzdát se představy o utrpení, které není skutečným „utrpením“, protože utrpení samo o sobě je plodné a může proměnit život v cosi drahocenného. Vzdá-li se člověk této představy (v ní  je život jako by uvězněn za mřížemi),  osvobodí skutečný život i síly svého nitra a tehdy má dost sil snášet utrpení svého života i lidstva.. Kdyby utrpení nepřineslo žádné rozšíření obzoru, kdyby se jím život nepropracoval k hlubšímu lidství tím, že se oprostí od malicherností a nepodstatností, bylo to všechno nadarmo.. Tolik miluju lidi..  Nikdy necítím rozhořčení z toho, co se s nimi děje, ale milovala jsem je kvůli tomu, jak dokážou snášet utrpení, a to i přesto, že vůbec nebyli předem připraveni cokoli snášet.. Pozoruji, že v každé situaci, i v té nejtěžší, člověku narostou nové orgány, díky nimž je zase schopný žít dál.

..Každé utrpení má svou mez, a člověk snad nemusí snášet víc, než unese-jakmile je dosaženo hranice, umře sám..Lidé tu umírají občas na zlomeného ducha, protože už v tom dění nedokážou poznat smysl, zvláště mladí. Docela staří jsou pevněji zakořeněni do země a přijímají svůj osud důstojně a odevzdaně. Ach, člověk tu potká tolik různých lidí a posuzuje je podle jejich postoje k nejtěžším a posledním otázkám… Většina lidí nejhůře trpí právě kvůli tomu, že jsou naprosto nepřipraveni a málem umírají strachem ještě dřív, než pracovní tábor vůbec poprvé spatří.

Podle S.: „Aktivní pasivita nespokojenosti  (s utrpením) spočívá v tom, že odpor, vzepření se proti němu vyvolá cosi neodvolatelného, co člověku ochromuje síly. Pasivní aktivita skutečného trápení spočívá v tom, že člověk něco neodvolatelného snáší a akceptuje , a právě proto se mu uvolňují síly“. ..Ta slova dostala z mé hlavy do mého srdce, do vědomí nebo Bůh ví kam, rozhodně tam, kde se mnou dýchají, a stala se součástí mého já

Ano, tak to je, mám v sobě takovou zvláštní zarmoucenou spokojenost. Kdybych vám  někdy přece jen napsala zoufalý dopis, neberte to příliš vážně, pak by to byla jen chvilka, člověk může trpět, ale kvůli tomu ještě nemusí být zoufalý. .. Člověk se tady v některých dnech  dostane tak daleko od své podstaty, a pak zase připlují nové a velké síly-i pro vlastní záhubu potřebuje člověk vnitřní sílu. .

Z úvodu Zdeňka Urbánka:… „Vzděláním doktorka práv, povoláním reprezentantka demokraticky orientovaných spoluobčanů, osudem oběť protidemokratického bezpráví, napsala osmnáct stran jedenácti posledních dnů inkoustovou tužkou v závěrečných dnech svého života. Nezákonný a protiprávní rozsudek smrti byl vysloven 8. června 1950 a takzvaný Nejvyšší soud dne 24. června tuto teroristickou brutalitu potvrdil. Tolik o původu korespondence, kterou úřady nedovolily adresátům dodat (stalo se tak až v prosinci 1989, pozn.)…“

Citace z dopisů

24. 6. v 15 hodin

Moji milovaní

       četla jsem nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak bude i s tímto mým listem. Bude Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená! „Neplačte pro mne příliš“, říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tuto básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte jej. Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jenom propůjčený. Cožpak jsem se tehdy musela vrátit? …A kolik pak bylo ještě šťastných chvil. I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, pro všechnu tu dřinu zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu… Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život a já jsem za něj Bohu neskonale vděčna. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než jsem já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla já tak štědře obdařena… Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mě často ruka slova těch, jimž jsem to nemohla nebo neuměla odplatit. Svítilo na mne srdíčko upřímných srdcí, i když mne osud zastrčil do mrazivého stínu. A to je nejvíc, co můžeme v životě chtít. Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit svou unavenou hlavu, přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. …Kdyby se člověk mohl vracet zpět do minulosti, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí – je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit… Prosím Vás pro všechno krásné, co bylo mezi námi: odpusťte. Stalo se to tak nějak proti všemu očekávání. Tolik jsem si přála už Vám nikdy neublížit, když jsem psala podobný list o svém odsouzení v drážďanském vězení uprostřed nacistického šílenství. Tolik jsem slibovala tomu trsu na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost… „Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy zas a zas vyplavou na povrch nad hlavami jako míč na vodu“. To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě… S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem o nich byla vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu-sobeckosti-povrchnosti a nedomyšlenosti. Neodmítejte toto doznání, je pravdivé-jen si mne správně rozeberte. Vaše kritika bude i tak víc než shovívavá a já z ní vyjdu s plnou náručí lásky a prominutí. Ale musíte to vědět, že já to dnes tak cítím. Vždyť jsem ve chvíli, kdy člověk smí už jen pravdu říkat. Když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty-bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou, ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce: odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí. …Chraňte se zbytečné negace a rozeznávejte dobře a jasně, co je kladem, co hodnotou! …Jestli bych vůbec směla někomu něco vyčítat, je to, že mne mnoho těch velikých a laskavých srdcí přeceňovalo. Neříkám to ze zpovědní skromnosti. …Nikdy neplač nad rozlitým mlékem, říkávala mi přítelkyně. …Lidský život je sice něco víc než rozlité mléko, ale pod zorným úhlem věčnosti také jen vlastně taková malá událost. Všechno se nikdy nepovede- i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. …Všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud potřebným zmrtvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. …Vy víte, že tuto přetěžkou chvíli překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal“. Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v něj. …Život je samé úskalí a já budu do posledního dechu prosit Boha, aby Vás zbavil všeho zlého…

Má milá dceruško Jano,

…Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Nemysli si nikdy: do tohohle mi nic není. – Ne, všechno Tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným a splynout s potřebami a cílem ostatních. …Mnohé jsem promyslila, řadu hodnot přeřadila, co ve mně však zůstalo jako hodnota nepomíjitelná, bez níž si já svůj život nedovedu představit, je: svoboda mého svědomí. Ty dceruško, přemýšlej, měla-li jsem pravdu. A další hodnotou je práce. Nevím, kterou z nich dát na prvé místo a kterou na druhé. Tak se mi zdají v životě důležité. Nauč se práci milovat! Jakoukoliv, ale jednu musíš umět opravdu, pořádně a důkladně. Pak se ničeho neboj, vyjde ti to dobře. – A na lásku v životě nezapomeň. …Nemyslím tím jenom rudý květ, jenž vykvete jednoho dne ve Tvém srdci a ty, budeš-li mít přáno od osudu, najdeš podobný v srdci jiného člověka, v srdci druha, s nímž spojíš své cesty. Myslím vůbec lásku, poněvadž se nedá bez ní ve světě šťastně žít. Nauč se být skromná. Když si na to zvykneš, nepostihne Tě nikdy trápení pro hmotné nedostatky a nebudeš si zbytečně mnohým zatěžovat život. Vždyť, dítě, když se člověk vytrénuje ve skromnosti, ani nevíš, jak se uvolní, jak je mu lehko, jaký získá náskok proti druhým a oč je ve všech situacích života bezpečnější a odolnější. Tuto zkušenost jsem opravdu na sobě vyzkoušela.

Pondělí 26. 6. v 16 hodin

…Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně-před soudem svého svědomí jsem obstála – a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem…

Úterý 27. 6. ve 2,50 v noci (po setkání s rodinou večer 26. 6., krátce před popravou)

Moji nejmilejší,

Ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. …Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů. Tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím zobrazím. Nejsem bezradná a zoufalá-nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.

Mám už dohráno, ale už se zas nový kus začíná. Ať je v něm jen slavný a vítězný hrdina-žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. …Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží-tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte, neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by už mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí, luk a strání a k rybníkům, na hory i nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutné překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. ...S Bohem… Už se zase vidím nově na světě. …Cítím, stojíte tu se mnou. …Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co jiného je život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

Karen Horneyová: Neuróza a lidský růst

      Cesta analytické terapie je cestou starou a v průběhu lidských dějin ověřenou. Řečeno slovy Sokratovými a také v duchu hinduistické filosofie se jedná o obrácení skrze sebepoznání.

Všechny informace o intrapsychických procesech dávají každému šanci, aby porozuměl svým problémům. Uvědomit si tyto faktory ale neznamená být o nich informován, ale poznat je, uvědomit si, jak konkrétně v něm tyto faktory působí. Jeho znalost sebe sama nesmí být pouhou intelektuální vědomostí, ale musí se stát emocionální zkušeností. Pacient musí pocítit v plném rozsahu dopad svého hněvu, teprve tehdy ho může síla nějakého nevědomého procesu a jeho iracionalita udeřit do očí. Teprve to ho může pohnout k tomu, aby stále víc a víc poznával sebe sama.

Emocionální prožitek nějakého pocitu či popudu, který dosud zůstával v nevědomí, se může udát náhle a může působit dojmem, že se jedná o zjevení. Častěji však k němu dojde pozvolna, v průběhu tvrdé práce na problému (analogie s náboženskou konverzí pozn.). Nikdo nedokáže poznat svůj systém pýchy a svá zvolená řešení, aniž by se v něm neodehrávala současně jistá vnitřní reorientace. Člověk si začíná uvědomovat, že určité představy, které o sobě měl, byly nerealistické. Začíná uvažovat o tom, zda jeho požadavky na sebe samotného nejsou náhodou pro jakoukoliv lidskou bytost nedosažitelné, zda jeho nároky na ostatní nejsou založeny na vratkých základech a zda navíc prostě nejsou nerealizovatelné. Začíná chápat, že byl nadmíru pyšný na jisté atributy, které nemá, že není tak upřímný, jak si myslel – protože ho ovládají nevědomé nároky, že při své hrdosti na vlastní dokonalost není pánem ani ve svém domě. Nakonec člověk začíná zpochybňovat platnost svého dosavadního souboru hodnot a svých cílů. Možná že jeho výčitky nejsou svědomí prostě známkou morální citlivosti. Možná že jeho cynismus není známkou toho, že je povznesen nad všeobecně platné předsudky, ale pouze prostředkem, jak uniknout konfrontaci s vlastními předsudky. Možná že svou odtažitostí mnoho ztrácí. Možná že moc či láska nejsou definitivní odpovědí na všechno… Všechny tyto procesy jsou procesy deziluze. Samy o sobě by nestačily, kdyby k nim zároveň nepřistoupily určité konstruktivní kroky. Terapeutická hodnota procesu deziluze spočívá v možnosti, že s oslabováním negativních sil dostanou šanci k růstu konstruktivní síly pravého já.

Pacient během úspěšné terapie dělá kroky konstruktivním směrem. Navenek to nemusí být zřetelné. Prostě vůči sobě pociťuje soucit a poprvé sám sebe prožívá jako člověka, který není ani naprosto úžasný, ani zcela opovrženíhodný, jako bojující a týranou lidskou bytost, kterou skutečně je. Došlo mu, že nemusí být nutně vyjímečným hrdinou, aby měl k sobě úctu.

Postupně během terapie se děje změna: stejně jako před tím fungovaly bludné kruhy, které pacienta zaplétaly víc a víc do jeho neurózy, fungují teď tyto síly opačným směrem. Může si dovolit být k sobě upřímnější, může se začít zkoumat, aniž by ho to děsilo. Často má strach, že nebude schopen vyrovnat se se životem bez svých neurotických rekvizit. Neurotik je koneckonců kouzelník žijící ze své kouzelné moci… Když však zjistí, že bez těchto iluzí dokáže žít a že dokáže dokonce žít lépe, získá tak víru v sebe samotného. To pro něj představuje pravděpodobně tu nejsilnější motivaci k práci na vlastním růstu a na větší seberealizaci. Překoná-li svou neurotickou egocentričnost, rozšíří se jeho vědomí o další témata života a celého světa. Na místo aby se v duchu považoval za jedinečnou důležitou výjimku, postupně se začne prožívat jako součást širšího celku. Bude ochoten a schopen převzít v tomto celku svůj díl zodpovědnosti a konstruktivně k němu přispívat tím, co nejlépe umí…

Thomas Merton:  Kontemplativní modlitba

      Co je na těchto stránkách psáno o modlitbě, je psáno v prvé řadě pro mnichy. Ale i když jen málokdo má touhu po samotě nebo povolání k mnišskému životu, všechny křesťany musí, alespoň teoreticky, modlitba zajímat natolik, aby byli schopni číst a využít to, co se zde říká pro mnichy, jestliže to přizpůsobí okolnostem svého vlastního povolání. V tlaku moderního městského života se jistě mnozí setkávají s potřebou určitého vnitřního mlčení a kázně už proto, aby uhájili svou lidskou a křesťanskou integritu a svou duchovní svobodu.

….

      Otcové pouště se měli na pozoru, aby nezačali vyhledávat mimořádné zkušenosti a spokojovali se se zápasem o „čistotu srdce“ a o vládu nad svými myšlenkami, aby udrželi svou mysl i srdce prázdné od starostí a znepokojení, a tak mohli zcela zapomenout na sebe a úplně se věnovat lásce a službě Boží… „Srdce“ získává v této prvotní formě mnišské modlitby hlavní roli. „Modlitba srdce“ spočívala ve vnitřní usebranosti, v opuštění všech rozptylujících myšlenek a v pokorném vzývání Pána Ježíše slovy Bible v duchu intenzivní víry.

…

      Některá z hlavních témat Heideggerova existencialismu, která kladou důraz na nevyhnutelný fakt smrti, na potřebu vlastní autentičnosti a na určitý druh duchovního osvobození, nám mohou připomenout, že klima, ve kterém kvetla mnišská modlitba, nevymizelo úplně z našeho moderního světa… Neboť mnich nezkoumá jen své vlastní srdce: noří se hluboko do srdce světa, jehož součástí zůstává, ačkoli se zdá, že ho „opustil“. Ve skutečnosti mnich odchází ze světa, jen aby mohl pozorněji naslouchat nejhlubším a nejvíce opomíjeným hlasům, které vystupují z jeho vnitřní hlubiny.

…

       Cesta mnišské modlitby není důvtipným únikem z křesťanské ekonomie vtělení a vykoupení. Je to zvláštní cesta následování Krista, účasti na jeho utrpení a vzkříšení a na jeho díle vykoupení světa. Právě z tohoto důvodu jsou dimenzemi modlitby v samotě dimenze obvyklé úzkosti člověka, jeho hledání sebe sama, jeho okamžiků zhnusení vlastní ješitností, nepravdivostí a schopnosti zrady. Cesta modlitby nás ani zdaleka neusazuje v nezranitelném narcisistním bezpečí, ale přivádí nás tváří v tvář klamu a pohaně nepravého já, které chce žít jen samo pro sebe a mít potěšení z „útěchy modlitby“ jen pro ně samo. Toto „já“ je však čirou iluzí a kdo žije pro takovou iluzi a skrze ni, nutně skončí buď ve zklamání, nebo v šílenství. Na druhou stranu musíme připustit, že společenský život, takzvaný „světský život“, svým charakterem podporuje tuto iluzorní a narcisistní existenci až do krajnosti. Podivný stav odcizení a zmatku člověka v moderní společnosti je zde snad o to „snesitelnější“, že se žije společně, s množstvím rozptýlení a úniků-a také s příležitostmi pro plodnou činnost a ryzí křesťanské sebezapomenutí. Ale pod celým životem je základ pochybností a sebetázání, který nás dříve či později musí postavit tváří v tvář poslednímu smyslu našeho života. Toto sebetázání se nikdy neobejde bez určité existenciální „úzkosti “- pocitu nejistoty, „ztracenosti“, vyhnanství, hříchu. Pocitu, že člověk byl nějak nevěrný ani ne tak abstraktním morálním nebo sociálním normám, jako spíš své vlastní nejvnitřnější pravdě. „Úzkost“ v tomto smyslu není jen dětinský strach z trestu nebo z nějaké prostoduše chápané viny, strach z narušení tabu. Jde o to, že si člověk vážně uvědomí, že sám je schopen mít špatné záměry se sebou samým i s druhým: že žije lež.  

      Mnichovou hlavní službou světu je právě toto mlčení, toto naslouchání, toto dotazování se, toto pokorné a odvážné vystavení se tomu, co svět o sobě samém neví-v dobrém i zlém. Jestliže v další části této práce hovoříme o pojmu úzkost, je to v tomto existenciálním smyslu.

      Mnich se střetává se svým vlastním lidstvím i lidstvím svého světa v nejhlubším a nejústřednějším bodě, kde se zdá, že se prázdnota otevírá do černého zoufalství. Mnich se střetává s tuto možností a odmítá ji. Možnost absolutního zoufalství se obrací v dokonalou naději ryzí, pokornou a úpěnlivou prosbou mnišské modlitby. Mnich se setkává s nejhorším a odhaluje v něm naději na nejlepší.

…

      Druhem modlitby, o kterém zde mluvíme jako o „mnišském“ (ačkoliv může být vhodný pro každého laika, kterého přitahuje) je modlitba mlčení, prostoty, kontemplativní a meditativní jednoty, hluboké osobní integrace v pozorném, bdělém naslouchání „srdci“. Výsledkem takové modlitby není obvykle jásot nebo slyšitelné svědectví, je to němé a úplné odevzdání se v mlčení.

    „Modlitbou srdce “ hledáme Boha samého v hlubinách naší bytosti. Klima této modlitby je klimatem bdělosti, vděčnosti a zcela poslušné lásky, která neusiluje o nic jiného než potěšit Boha.

Pojem „srdce“ se vztahuje se k nejhlubšímu psychologickému základu osobnosti člověka, k vnitřní svatyni, kde vědomí sebe sama překračuje analytickou reflexi a otevírá se do metafyzické a teologické konfrontace s Propastí neznámého a přece přítomného-toho, který je „nám bližší než jsme sami sobě“.

…

      Jedním z problémů života modlitby je rozlišení, kdy je naše úsilí moudré a správně zaměřené a kdy pramení pouze z našich zmatených tužeb a nezralých přání. Bylo by chybné předpokládat, že pouhá dobrá vůle sama o sobě je dostatečnou zárukou, že všechny naše snahy nakonec povedou k dobrému výsledku. Může dojít k vážným chybám, dokonce i při nejlepší vůli.    

      V životě modlitby je nezbytná pokora a učenlivé přijímání spolehlivých rad. Třebaže v běžném křesťanském životě snad není duchovní vedení nezbytně nutné a věřící může dospět k určitému stupni bez něj (a mnozí musí!), stává se praktickou nutností pro každého, kdo se pokouší prohloubit svůj život modlitby… „Duchovní otec“ ukazuje, jak rozeznat Boží milost a jeho vůli, jak být pokorný a trpělivý, jak rozvinout vhled do našich vlastních těžkostí a jak odstranit hlavní překážky, které nám zabraňují, abychom se stali lidmi modlitby.

      Tyto překážky mohou mít velmi hluboké kořeny v našem charakteru a ve skutečnosti můžeme nakonec zjistit, že nám na jejich odstranění sotva bude stačit doba celého života. Mnozí lidé, kteří mají nějaké přirozené dary a trochu důvtipu, si například představují, že se mohou díky svým schopnostem celkem snadno naučit, jak ovládnout tyto metody – dalo by se říci „triky“- duchovního života. Jediná potíž je v tom, že v duchovním životě neexistují žádné triky a žádné zkratky.

      Nechceme být začátečníky. Ale buďme přesvědčeni, že ve skutečnosti nikdy nebudeme ničím jiným než začátečníky, po celý svůj život!

Jinou překážkou-možná obvyklejší – je duchovní liknavost, netečnost, vnitřní nepořádek, chlad, nedostatek důvěry. …Mysl nechce pracovat, člověk se nemůže na nic soustředit. …Vnitřní život se stává pouští, ve které chybí zájem o cokoli. To se může vykládat jako postupování zkoušky („noci smyslů“) …Ale v tomto případě předpokládaný „vnitřní život“ nemusí být ve skutečnosti ničím jiným, než statečným a absurdním pokusem uniknout veškeré realitě vůbec. Pod záminkou, že to, co je „uvnitř“, je vskutku reálné, duchovní, nadpřirozené atd., se pěstuje zanedbávání a opovrhování „vnějším“ jako světským, smyslovým, materiálním a protikladným milosti. To je špatná teologie a špatná askeze. Popravdě je to špatné v každém ohledu, protože na místo přijetí reality tak jak je, ji odmítáme, abychom zkoumali nějakou dokonalou říši abstraktních ideálů, které ve skutečnosti nemají vůbec žádnou realitu.

…

      I když začneme žít kontemplativní život, láska k druhým a otevřenost k druhým zůstává-tak jako v aktivním životě – podmínkou pro živý a plodný vnitřní život přemýšlení a lásky. Láska k druhým je stimulem vnitřního života, nikoliv nebezpečím pro něj, jak se někdo mylně domnívá.

….

      Co je cílem meditace ve smyslu „modlitby srdce“? V „modlitbě srdce“ hledáme především nejhlubší základ své identity v Bohu…Snažíme se získat přímé existenciální porozumění, osobní zakoušení nejhlubších pravd života a víry, nalézt sebe sama v Boží pravdě. Vnitřní jistota závisí na očišťování. Temná noc napravuje naše nejhlubší intence. V mlčení této „noci víry“ se navracíme k prostotě a upřímnosti srdce. Učíme se usebranosti, která spočívá v naslouchání vůli Boží, v přímé a prosté pozornosti ke skutečnosti. Usebranost je uvědomování si toho, co není ničím podmíněné. Modlitba pak znamená touhu po prosté Boží přítomnosti, po osobním porozumění jeho slovu, po poznání jeho vůle a po schopnosti ho slyšet a uposlechnout. Je tedy něčím mnohem větším než vyjadřováním proseb o dobré věci, které jsou mimo naše vlastní nejhlubší zájmy.

      Chceme získat správné hodnocení sebe sama a světa… V jazyce mnišských otců veškerá modlitba, četba, meditace a všechny činnosti mnišského života jsou zaměřeny na čistotu srdce, bezpodmínečné a úplné pokorné podřízení se Bohu, úplné přijetí sebe sama a své situace jakožto Bohem zamýšlené. To znamená zříci se všech klamných obrazů sebe sama, všeho přehnaného oceňování vlastních schopností, abychom poslouchali Boží vůli tak, jak k nám přichází v obtížných nárocích života v jeho přísné pravdivosti. Čistota srdce je pak souvztažná s novou duchovní identitou.

      Má pravá identita leží skryta v tom, že Bůh volá k mé svobodě a vyzývá mě k odpovědi. To znamená, že musím užívat své svobody k tomu, abych miloval s plnou odpovědností a autenticitou, nejen přijetím formy, která je mi vnucena vnějšími silami nebo která utváří můj život podle osvědčeného sociálního vzoru, ale abych zaměřil svou lásku k osobní skutečnosti svého bratra a k objetí Boží vůle v jejím holém, často neproniknutelném tajemství. Nemohu odhalit svůj „smysl“, jestliže se pokouším uniknout úzkosti, která pochází především ze zakoušení vlastní nesmyslnosti.

…

   Aniž bychom chtěli udělat z křesťanského života kult utrpení pro utrpení, musíme otevřeně připustit, že sebezápor a oběť jsou pro život modlitby naprosto nutné.

      Má-li život modlitby přetvářet našeho ducha, udělat z nás „nové lidi“ v Kristu, pak musí modlitbu provázet „obrácení“, metanoia , ona hluboká proměna srdce…  Musíme tedy ovládat své myšlenky a svá přání. Musíme získat vnitřní svobodu. To se samozřejmě nesmí špatně vykládat. Neznamená to, že by křesťan nesměl přičítat žádnou důležitost úkolu vydělávat si na tomto světě na živobytí, že by se měl smířit se stavem sociální nespravedlnosti a bídy, nebo k tomu nabádat jiné. Neznamená to ani pohrdání viditelným stvořením v manichejském smyslu, jako by smyslové a materiální věci byly zlé.

      Znamená to odpoutanost a svobodu vůči nezřízeným zájmům, takže jsme schopni užívat dobrých věcí, života a jsme schopni se bez nich obejít kvůli vyšším cílům. Znamená to umět užívat nebo obětovat všechny stvořené věci ve prospěch lásky.

      Musíme uvážit, co konáme, a důvody našeho jednání musí pramenit z hlubin naší svobody a být oživovány přetvářející mocí křesťanské lásky. Jinak budou oběti, které na sebe sami vkládáme, patrně jen předstíráním, symbolickými gesty bez skutečného vnitřního smyslu. Oběti konané v tomto formalistickém duchu se snadno stávají pouhými skutky vnějšího zvyku a jsou prováděny k vymítání vnitřní úzkosti, nikoli z lásky. V takovém případě se však naše pozornost bude upínat k nedůležitému utrpení, které jsme se zbožně rozhodli podstoupit a tím či oním způsobem je nadsazovat-buď aby se zdálo nesnesitelné, anebo heroičtější, než skutečně je. Oběti konané tímto způsobem by bylo lépe vůbec nedělat. Bylo by upřímnější a také zbožnější  sníst celý oběd s vděčností než z něj obětovat nějakou nepatrnou část s pocitem, že podstupujeme mučednictví.

   Naše schopnost obětovat sebe sama zrale a velkodušně se může ukázat jako jeden z testů naší vnitřní modlitby. Modlitba a oběť pracují společně. Kde není žádné oběti, jak se na konec ukáže, není ani žádné modlitby, a naopak. Kde je však oběť infantilní sebedramatizací, bude také modlitba nepravým a operetním sebepředváděním nebo sentimentální sebelitující introspekcí. Opravdová a pokorná modlitba spojená se zralou láskou se bude nevědomky a spontánně projevovat habituální obětavostí a péčí o druhé, které jsou neklamně velkodušné, třebaže si toho nejsme vědomi. Takové spojení modlitby s obětí je snazší ocenit u druhých než u sebe, a když si to uvědomíme, nebudeme už se pokoušet měřit svůj vlastní pokrok v této věci.

…

      Během „temné noci “ citů a smyslů je v modlitbě pociťována úzkost, často velmi naléhavě. To je nutné, protože tato duchovní noc značí přechod plné svobodné vlády nad naším vnitřním životem do rukou vyšší moci. A to také znamená, že čas temnoty je také časem rizika a těžké volby. Začínáme vycházet ze sebe sama: to znamená, že jsme vyváděni ze své habituální a vědomé obrany. Tato obrana je současně omezením, které musíme odvrhnout, chceme-li růst. Ale zároveň nás svým způsobem chrání proti nevědomým silám, které jsou příliš mohutné, než abychom jim mohli čelit nazí a bez ochrany.

      Jestliže se vypravíme do této temnoty, musíme se střetnout s těmito neúprosnými silami. Budeme muset čelit strachu a pochybnostem. Budeme muset uvést v pochyby celou strukturu svého duchovního života. Budeme muset znovu hodnotit své motivy pro víru, pro lásku, pro sebeodevzdání neviditelnému Bohu. A právě v tuto chvíli je všechno duchovní zatemněno, všechny hodnoty ztrácejí svůj tvar a realitu a my zůstáváme vězet v prázdnotě.

      V takové době ten, kdo není opravdově teologicky zakořeněn v ryzí teologické víře, může ztratit vše. Jeho modlitba se může stát skrytým a odporným zápasem na obranu obrazů a ozdob, které zakrývaly jeho vnitřní prázdnotu. Buď bude muset čelit pravdě o své prázdnotě, nebo začne troubit na ústup do říše obrazů a analogií, které už neslouží zralému duchovnímu životu. A snad ani nebude schopen čelit zakoušení strašlivého pocitu, že je zdánlivě bez víry, aby ve skutečnosti mohl ve víře růst. Neboť je to právě tato zkouška, tento oheň očišťování, který spaluje lidské a nahodilé prvky víry, aby osvobodil hlubokou duchovní moc v centru naší bytosti.

      Duchovní život vyžaduje pevné rozumové základy. Život meditace nutně doprovází studium teologie. Ale meditace sama „studiem“ není a není pouze rozumovou činností. Cílem meditace není prohloubit objektivní a spekulativní poznání Boha a pravd, které zjevil.

      Není sporu o tom, že někdo může vstoupit do hluboké kontemplativní modlitby, aniž by byl schopen o tom přemýšlet, a tím méně sdělovat něco o této zkušenosti druhým. Ale v mystické literatuře, která pochopitelně předpokládá sdělování pomocí obrazů, symbolů a idejí, shledáváme, že kontemplace v „nevědění“ je všeobecně provázena mimořádnými poetickými a teologickými dary, kdykoli mají být plody kontemplace sdíleny druhým.

…

      Když staré já, kalkulující a autonomní ego, se snaží napodobovat výsledky „znovuzrození“ pro vlastní uspokojení a výhody, výsledek je právě opačný – ego se snaží posílit sebe sama ve vlastní sobecké existenci. Pšeničné zrno nepadlo do země a nezemřelo. Zůstává tvrdé. Osamocené a suché a nepřináší vůbec žádné plody, jen lživé a rouhavé vychloubání-směšné předstírání! Je-li lhaní a konstruování psychologicky škodlivé i v obyčejných vztazích s druhými lidmi (v oblasti, kde jistý stupeň překrucování není neobvyklý), je veškerá nepravdivost ničivá ve vztahu k základu naší bytosti a k Bohu samému, který se nám sděluje skrze naši vlastní vnitřní pravdu. Překrucovat svou vnitřní pravdu pod záminkou vstupu do jednoty s Bohem by bylo nejtragičtější nevěrností především vůči sobě samému, životu, skutečnosti, a samozřejmě Bohu. Takové konstrukce končí narušením celé morální struktury a rozumové existence člověka.

      Čistota, svoboda a nepodmíněnost lásky je samou podstatou křesťanství. Právě o to usiluje mnišská modlitba především.

…

       Jsme nahodilá jsoucna, závislá na lásce a vůli Stvořitele, kterého nemůžeme poznat ze zkušenosti, vyjma do té míry, do jaké nám odhaluje náš osobní vztah k sobě jakožto vztah synů k Otci. Jsme však také hříšníci, kteří tento vztah svobodně odmítli. Vzbouřili jsme se proti němu. Duch vzbouřeneckého odmítnutí trvá v našem srdci, i když se pokoušíme o návrat k němu. Zde by bylo možno říci mnoho o lstivosti a důmyslnosti náboženského egoismu, který je jednou z nejhorších a nejnevykořenitelnějších forem sebeklamu. Někdy cítíme, že člověk s dobrými úmysly a nezaviněně nevěřící je v mnoha ohledech lepší-a více oslavuje Boha – než někteří lidé, jejichž bigotní sebeuspokojení a nelidskost jsou znamením nejzřejmějšího sobectví. Nejenže tedy potřebujeme znovuodhalit vědomí naší stvořenosti, ale musíme také napravit urážku, učiněnou pravdě a lásce tímto odmítnutím, touto nevěrností. Ale jak? Po lidsku řečeno, neexistuje žádný způsob, jak bychom to mohli udělat.

       Naše „nicotnost“ je pak něčím víc než nahodilostí tvora. Je smíšena s úzkostí člověka odcizeného Bohu a sobě samému. .Jak ukazuje palestinský mnich pátého století, pocit ztráty, zapomenutosti a opuštěnosti Bohem přichází zvláště na člověka, který jedná v protikladu k pravdě svého stavu.

    „Bůh neopouští nedbalého člověka, který je nedbalý, ani domýšlivého člověka, když je domýšlivý, ale opouští zbožného člověka, který se stává vlažným a pokorného člověka, když je domýšlivý. Toto se míní hříchem proti vlastnímu stavu. Z toho pochází opuštěnost.“

      Skutečný původ úzkosti je třeba hledat v nevěrnosti nějakému požadavku vůči vlastní osobě, kterého je si člověk alespoň nejasně vědom. Opomenutí přijmout výzvu, naplnit jistou možnost, která vyžaduje, abychom se s ní střetli a naplnili ji. Cenou takového selhání, kdy člověk opomene splnit existenciální požadavek vlastního života, je všeobecný pocit nezdaru a viny. A je důležité poznamenat, že tato vina je skutečná, není nutně pouhou neurotickou úzkostlivostí. Je to pocit selhání a porážky, který postihuje člověka, jenž se nesetkává se svou vnitřní pravdou a neodplácí životu, Bohu a svému bližnímu poctivě za vše, co sám dostává.

      Nicméně je tato věc nesmírně komplikována činiteli, které nemůžeme zcela ovládat nebo chápat. Úzkost zůstává tajemným činitelem prostupujícím pravý duchovní růst a člověk se jí nemůže zbavit žádnou sebehorlivějšíí a sebevelkomyslnější činností. Úzkost je spojena s jistou bezmocností a závislostí na milosti právě tak, jako s důsledky mnoha chyb a hříchů. Zakoušení „úzkosti“, „nicotnosti“ a „noci“ v lidském srdci je pak vědomím nevěrnosti vůči pravdě našeho života. Ještě k tomu je to vědomí nevěrnosti, které nelitujeme a bez pomoci milosti ani nejsme schopni litovat. Je to hluboké, nejasné, metafyzické vědomí základního rozporu mezi mnou a Bohem, zaviněného odcizením od něho pro zvrácenou oddanost k „já“, které je tajemné a iluzorní. Toto odcizení není pouze něčím, co má být vyrovnáno právě ex opera operato přijetím svátostí s minimálními dobrými dispozicemi. Je pravda, že ten, kdo přijímá svátosti církve s přiměřenými dispozicemi, může upřímně věřit, že je znovu v milosti Boží. Ale to ho neosvobodí od „úzkosti“ a „noci“, pokud má sklon ulpívat na prázdné iluzi odděleného já, nakloněného odporovat Bohu. Ani to účinně neutiší pocit prázdnoty a nicotnost, který bude cítit, když bude ponechán sám sobě bez rozptýlení (v pascalovském smyslu) a bez úniku do rutiny nebo do samolibých racionálních vysvětlení.

      Dokonce i ti nejlepší z lidí a snad zvláště oni, když se navrátí k upřímnému a nezastřenému vědomí sebe, shledávají, že jsou nazí, nedostateční, nespokojení a zlovolní tvorové. Vidí svoji zatvrzelou oddanost lži v sobě, svůj sklon k nevěrnosti, svůj strach z pravdy a z oněch rizik, která vyžaduje. A to jen tím více, když upřímnost a dobrý život odstranily skutečné návyky hříchu, které by bylo možno rozpoznat a odmítnout jako zdroj viny a výčitky. I bez hříšných skutků máme v sobě sklon k hříchu a vzpouře, k nepravdivosti a vytáčce.

Je to svým způsobem útěcha, být schopen přičíst svou nespokojenost určité příčině. Je snazší nést tíhu výčitek než úzkosti, protože se alespoň vztahují k něčemu určitému. Ale nejhorší prázdnota je prázdnota věrného křesťana, který když vykonal, co měl vykonat, a upřímně hledal Boha, odpovídaje svědomitě na milosti a úkoly života, přece si uvědomuje ještě naléhavěji než dříve, že je neužitečný služebník. Víc než hříšník, víc než neupřímný člověk, který může uniknout do sebeklamu o své spravedlnosti, střetává se tento člověk s radikální úzkostí ve své vlastní bytosti: s nahou úzkostí, která je neurčitá, protože se zdá, že se kryje s celým jeho bytím a celým jeho životem. Takový člověk vidí, že žádná jeho ctnost, žádné dobré záměry, žádné ideály, žádná filozofie, žádné mystické vytržení ho nemůže zachránit před vlastní bezcenností, před očividnou beznadějí jeho prázdnoty bez Boha.

      Úzkost je výrazem naší nejistoty v tomto pozemském životě, uznáním, že si nikdy nejsme a nemůžeme být úplně „jisti“ v tom smyslu, že bychom vlastnili určitý získaný duchovní status. To znamená, že už nemůžeme dál spoléhat sami na sebe, na svou moudrost, své ctnosti, svou věrnost. Vidíme až příliš jasně, že vše, co je „naše“, není ničím, a může nás úplně zklamat. Jinými slovy už nespoléháme na to, co „máme“, co bylo dáno naší minulostí, co jsme už dostali. Jsme otevřeni Bohu a jeho milosrdenství v nevyzpytatelné budoucnosti…

…

      Co potřebujeme, není nepravý mír, který nám umožňuje vyhýbat se nemilosrdnému světlu soudnosti, ale milost statečně přijmout hořkou pravdu, která je nám odhalována. Zanechat své liknavosti, svého egoismu a úplně se podrobit požadavkům Ducha, modlit se naléhavě o pomoc a věnovat se velkodušně každému úsilí, které na nás Bůh žádá.

   Metodu meditace nebo formu kontemplace, která produkuje pouze iluzi, že jsme se „někam dostali“, že jsme dosáhli bezpečí a uchránili svůj navyklý status tím, že jsme hráli nějakou úlohu, se budeme muset zase v úzkosti odnaučit – jinak nás upevní v nadutosti, v neprostupné sebejistotě farizea. Staneme se nepřístupnými vůči nejhlubším pravdám. Budeme uzavřeni vůči všem, kdo nesdílejí naši iluzi. Budeme žít „dobrý život“, který je od základu neautentický, „dobrý“ jenom potud, pokud nám dovolí zůstávat ve své zavedené úctyhodné a neprostupné identitě. „Dobrota“ takového života závisí na bezpečí, které poskytuje relativní zdraví, odpočinek, duchovní útěcha a dobrá pověst o vlastní zbožnosti. Taková „dobrota“ je chráněna rutinou a zvykovým unikáním před opravdovým rizikem – ve skutečnosti před opravdovou výzvou. Aby unikla zdánlivému zlu, bude tato pseudodobrota ignorovat pokyny opravdového dobra. Bude dávat přednost rutinní povinnosti před odvahou a tvořivostí. Nakonec se spokojí se vžitými postupy a bezpečnými formami, zatímco zůstane slepá k největším obludnostem nespravedlnosti a nelásky.

      Takové jsou zvyky zbožnosti, která obětuje všechno ostatní, aby zachovala útěchy minulosti, jakkoli´nepřiměřené a nevhodné mohou v přítomnosti být. Meditace se v takovém případě stává továrnou na alibi a na místo boje s pocitem nepravdivosti a neautentičnosti v člověku samém bojuje proti požadavkům přítomnosti, ozbrojena mělkostí pramenící v minulém století. Je-li třeba, konstruuje zavržení a veřejné ostouzení těch, kdo riskují nové myšlenky a nová řešení.

…

      Přiznejme si otevřeně, v čem je pravý smysl a pravá výzva křesťanského poselství. Celé evangelijní kérygma se stává nepřístojným a směšným, existuje-li na všechno snadná odpověď v několika vnějších gestech a zbožných záměrech. Křesťanství je náboženstvím pro lidi, kteří jsou si vědomi, že existuje hluboké zranění, rozštěpení hříchu, které zasahuje až do samého srdce lidské bytosti. Zakusili nemoc, která je v nejvnitřnějším srdci člověka odcizeného svému Bohu vlastní vinou, nedůvěrou, a skrytou záští.

   Vnitřní život individualisty je právě takový život, který se uzavírá v sobě samém bez úzkosti a spočívá sám v sobě s víceméně trvalým uspokojením. Je do určité míry imunní vůči úzkosti a je schopen brát nutné újmy a rány ve vnitřním životě celkem spokojeně a zahánět je zbožnými formulemi…

…

      Bohužel je až příliš pravda, že nepravá niternost si uchovávala vážnost zbožných mužů a žen, které tak chrání před přiznáním vlastní totální non-identity. Představují si, že jsou schopni lásky jen proto, že jsou schopni zbožných citů. Jedním z rysů této pohodlné duchovní choroby je její naprosté trvání
na ideálech a záměrech při úplném odpoutání od skutečnosti, od činů a od sociálních závazků. Vše,
po čem člověk niterně touží, o čem sní, co si představuje, to je to krásné, to božské a to pravdivé. Pěkné myšlenky stačí. Nahrazují všechno ostatní, včetně milosrdenství, včetně života samého.

       Je právě úkolem úzkosti rozbít tento skleněný dům nepravé niternosti a člověka z něj vysvobodit. Je to úzkost a jen úzkost, která vyhání člověka z této soukromé svatyně, ve které se mu jeho samota stává bez Boha hroznou. Bez úzkosti nemůže být křesťan osvobozen od samolibé sebejistoty těch zbožných, kteří hned znají všechny odpovědi, kteří ovládají všechny fráze o vnitřním životě a umějí se bránit neselhávajícími rituálními formulemi proti každému nebezpečí a proti každému požadavku dialogu s lidskou bídou a s lidským zoufalstvím.

      Tato individuální zbožnost je pak ubohou náhražkou pravého personalismu. Okrádá člověka
o schopnost dát se svobodně, bez starostí k dispozici jiným osobám (disponibilité Gabriela Marcela). Ale jen tato svoboda sebedání v otevřenosti, bez postranních úmyslů, může člověku umožnit, aby nalezl sám sebe jako osobu. …Tuto schopnost sebeodevzdání lze získat jen prožitím oné úzkosti, která nás postihuje, když zakoušíme strašnou opuštěnost duše, uzavřené v sobě samé.

…

      Plné zralosti duchovního života nemůžeme dosáhnout, pokud neprojdeme nejdříve úzkostí, bolestí, soužením a strachem, které nutně provázejí vnitřní krizi „duchovní smrti“, a níž nakonec přestáváme lpět na svém vnějším já a odevzdáváme se zcela Kristu. Ale když jsme toto odevzdání vpravdě vykonali, není zde už místa pro strach a úzkost. Už nemůže být pochybností nebo váhání v mysli toho, kdo je zcela a úplně rozhodnut nehledat nic, než co pro něj chce Boží láska. Pak, jak říká sv. Benedikt, „dokonalá láska vyhání úzkost“ a úzkost se obrací v lásku, důvěru a naději.

…

      Není snad křesťanský život modlitby jenom únikem před problémy a úzkostmi současné existence? Modlitba nás nečiní slepými vůči světu, ale proměňuje naše vidění světa a působí, abychom ho viděli, se všemi lidmi a s celými dějinami lidstva, ve světle Božím. Modlitba „v duchu a v pravdě“ nám umožňuje vstoupit do spojení s onou nekonečnou láskou, s tou nevyzpytatelnou svobodou, která je činná za složitostmi a nesnázemi lidské existence. To neznamená vytvářet si zbožné racionalizace
pro vysvětlení všeho, co se děje. Není v tom obsaženo žádné překrucování tvrdých pravd života.

      Meditace nám nemusí dávat výsadu nahlížet smysl jednotlivých dějinných událostí. Ty mohou zůstat mučivým tajemstvím pro křesťana právě tak jako pro každého jiného. Ale pro nás to tajemství obsahuje-ve své temnotě a svém mlčení – duchovní  přítomnost a smysl, který tušíme, aniž mu plně rozumíme. A tímto duchovním spojením, tímto aktem víry, jsme postaveni do událostí kolem nás, třebaže nevidíme, kam směřují…

Paměť je posvátná půda. A zároveň prokletá. Zloba i vina a smutek tu krouží jak hladoví supi a útočí na tytéž a dávno ohlodané kosti. A přesto tu pořád dál hledám odpověď na otázku, na niž se odpověď nedá najít: Proč jsem přežila?

U nás doma se o odjezdu nemluvilo. Dokonce i v roce 1940, když začali posílat židovské muže na nucené práce, nám válka připadala daleko. Tátu neodvezli. Ještě ne. Bránili jsme se tím, že jsme popírali realitu. Jako by stačilo ničeho si nevšímat a mohli jsme žít dál jako dřív. Jako bychom si sami v sobě mohli vytvořit bezpečný svět, kde nám nikdo nemůže ublížit.

Konečně Magda (v koncentračním táboře krátce po příjezdu) promluvila. „Jak vypadám“, zeptala se, „ale řekni mi pravdu“. Pravdu? Vypadala jako vypelichaný pes. Cizí nahý člověk…V táboře nebyla zrcadla. Chtěla po mně, abych jí pomohla znovu najít samu sebe a sama sobě čelit. A tak jsem jí řekla jedinou pravdivou věc, která mne napadla. „Máš nádherné oči“, zašeptala jsem. „Nikdy jsem si toho přes ty vlasy nevšimla“. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že člověk má vždycky na výběr: buď může donekonečna řešit, o co přišel, nebo se naopak zaměřit na to, co mu ještě zbylo.

„Zatanči mi“, řekl Mengele, „moje malá baletko“. A nařídil muzikantům, aby začali hrát. Do temné stísněné místnosti zazněly známé tóny valčíku Na krásném modrém Dunaji. Mengele na mě upřel oči..A tak jsem v tom pekle tančila. Zavřela jsem oči. Zaměřila jsem se na pohyby, jež jsem roky trénovala…Srdce mi bušilo. Někde vzadu v hlavě jsem slyšela matčin hlas, tak jasně, jako by tu byla s námi, jak mi šeptá: Pamatuj si, že to, co nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. Všechno zmizelo..

Dodnes netuším, jak se to stalo, ale to, co jsem si tehdy uvědomila, mi od té doby nejednou zachránilo život, i pak, po válce. Došlo mi, že Mengele, ten rutinní vrah, který mi právě zavraždil matku, si zaslouží soucit snad ještě víc než já. Protože na rozdíl ode mne se toho, co udělal, už nikdy nezbaví. Už navždycky s tím bude muset žít..Modlila jsem se, ale ne za sebe. Modlila jsem se za něj, aby mě nemusel zabít.

Aby tu člověk mohl fungovat, musel mít ohled na druhé, spolupracovat s nimi. Soutěžení a prosazování sama sebe by nikam nevedlo. Kdo chtěl přežít, musel se naučit překonat, ovládnout své potřeby a k někomu nebo k něčemu se upnout. Pro mě to byla Magda a taky naděje, že mě jednou pustí a zase se uvidím s Erikem. Člověk si musel vytvořit svůj vnitřní svět, útočiště, kam se mohl i v bdělém stavu uchýlit.

Vzpomínám, jak jsme hladověly a při tom si vystrojovaly hostiny.  Pořád jsme v Auschwitz vařily..Večer, když jsme konečně padly na pryčnu, zdálo se  nám taky o jídle..To kulinářské fantazírování nám pomáhalo udržet se při životě..

V mezní situaci má člověk vždycky na vybranou, jak se zachová. Jestli se nechá ovládnout strachem, bolestí a nenávistí. Nebo jestli se nevzdá a dokáže v sobě přese všechno nenechat zadusit dítě, tu nevinnou, zvídavou a hravou část naší osobnosti.

Snažily jsme se najít v sobě vnitřní sílu, z níž jsme mohly čerpat, hledaly jsme způsob, jak se vnitřně osvobodit, jak se ukotvit ve své vlastní morálce, jak neztratit samy sebe, ani tváří v tvář násilí, kterým nás chtěli zlomit a vyhladit z povrchu zemského. Jsem dobrý člověk, opakovaly jsme si. Nemůžu za to. Dobře to dopadne.

Bála jsem se, co bude. Což mi ale nebránilo do té doby přežít. Dneska jsem to přežila, jednou nás musí pustit.,opakovala jsem si

Když nás nutili dávat krev pro raněné německé vojáky, seděla jsem s jehlou zapíchnutou v žíle a v duchu se bavila: Tak to jsem vážně moc zvědavá, jak chcete vyhrát válku s krví baletky a pacifistky..Kdybych odmítla odběry, zastřelili by mě. Nemohla jsem se jim bránit silou. Ale uměla jsem si najít svůj vlastní způsob obrany..I jindy jsme se dokázaly spolu smát a bavit, a to nám dodávalo sílu. Mluvily jsem o domovu…Domov není konkrétní místo nebo země. Je to vztah, pocit, sdílený a při tom výlučně osobní. Kdybychom o něm moc mluvily, riskovaly bychom, že se vytratí.

Osou mého světa se stala Magda. Dokud byla nablízku, měla jsem všechno, co jsem potřebovala.

Díval se na mne (při krádeži mrkve pro Magdu) voják. V ruce držel zbraň..Ještě horší než kulomet byly ale jeho tvrdé a nesmlouvavé oči. Jako by říkaly: Jak sis to mohla dovolit.Já tě naučím. A srazil mne na kolena. Odjistil a namířil mi na hrudník. Prosím, prosím. Modlila jsem se jako tehdy před Mengelem. Pomoz mu, ať mne nezabije. Celá jsem se třásla. Mrkve se mi klepaly o nohy. ..Vytáhl mě za nohy a postrčil ke dveřím….Pak něco vedle mě bouchlo o zem. Kámen? Chtěl mě ubít kamenem, čekala mě pomalá a trýznivá smrt? Ne, byl to chleba. Bochníček tmavého žitného chleba. „Muselas mít velkej hlad, abys něco takového udělala“, řekl ještě. Chtěla bych toho muže znovu potkat. Ukázal mi, že ani dvanáct let Hitlerovy nenávistné říše nedokázalo vzít lidem všechnu dobrotu. Měl oči jako můj táta. A plné porozumění.

Když jsme procházeli předměstskými ulicemi (v Německu, před koncem války) , děti na nás plivaly. Bylo mi smutno z toho, jak jim vymyli mozky, že nás tak slepě nenáviděly.

„Víš, jak se jim pomstím?“, svěřila se Magda. „Zabiju nějakýmu Němcovi matku, jako ji oni zabili mně. Vrátím jim to“.

Já jsem svou pomstu ale viděla úplně jinak. Přála jsem si, aby nás ten kluk, co na nás plival, přestal nenávidět. Představovala jsem si, že místo toho, aby na nás křičel: Verbež! Špinavý Židi!, by nám podal kytici růží. Teď už vím, řekl by, že není důvod vás nenávidět. Vůbec žádný. A na znamení odpuštění bychom se navzájem objali. Magdě jsem se ale nesvěřila.

Vždycky  mi bylo jasné, že ten, kdo nás vraždí v plynových komorách, v příkopech u silnice nebo na skalních stěnách není Bůh. Že tábory smrti neřídí Bůh, ale lidi. Znovu jsem se musela ovládnout, abych na všechny ty hrůzy nemyslela. Třeba je Bůh jako tančící dítě. Nevinné a zvídavé. Takže jestli chci být Bohu blízko, musím být taky taková. Až do samotného konce se nesmím přestat ptát, nesmím přestat přemýšlet. Říkala jsem si, jestli vůbec někdo ví, kde jsem, co se tu děje a že existují taková místa jako Auschwitz nebo Mauthausen? Říkala jsem si, jestli mne teď vidí rodiče. Nebo Erik..

Obě jsme se s tím potřebovaly vyrovnat. I já hledala způsob, jak s tím, co se stalo, dál žít. Zatím jsem nevěděla jak. Podařilo se nám přežít válku, ale teď jsme potřebovaly začít znova, vymyslet jak a najít pro co žít. Dokud se nám to nepovede, hrozilo, že se dál budeme bezvýchodně točit v nekonečném kruhu temnoty a děsivé hrůzy.

Dokud šlo jen o přežití, všechno  bylo černé-bílé, neexistovala žádná „ale“. Jenže teď jsme se musely vrátit do každodenní reality. Máme co jíst. Ale nemáme ani korunu. Konečně jsi trochu přibrala. Ale cítím se mizerně. Jsme naživu. Ale máma je mrtvá.

Žily jsme se sestrou v jakémsi limbu, bezčasí, neschopné vyrovnat se s minulostí ani popasovat se s budoucností. Vrátit všechno do původních kolejí – hmotné statky, zdraví a vůbec všechno, co se dalo obnovit z našeho života před válkou-nás stálo spoustu sil.

Erik se nevrátil..Nikdo z jeho rodiny se nevrátil. Byt byl prázdný. Slíbila jsem si, že sem budu často chodit. Vyhýbat se minulosti by bolelo mnohem víc. Neoplakávala jsem jen Erika jako člověka. V táboře jsem sice toužila po jeho fyzické přítomnosti, ale nad vodou mne držela hlavně víra, že jednou budeme spolu. Když to teď přežiju, jednou nás musí pustit. Jaká ironie, že neztrácet naději bylo na svobodě o tolik těžší. Nezbývalo než vyrovnat se s tím, že kohokoli si vezmu, nikdy nepozná moje rodiče. A že pokud budu mít děti, nikdy se nepotkají s babičkou a dědou. Musely jsme přijmout nejen, že nám umřela většina příbuzných, ale i to, že po nich navždycky zůstane prázdné místo.

Pak mi jednou řekli: „Erik byl v Auschwitz. Umřel v lednu. Den před osvobozením“.

Zaúpěla jsem. Zalila mě tak obrovská vlna smutku, že mi došly slzy. Mohla jsem jen potichu sténat. Bez hnutí, dokud jsem neochraptěla. Když jsem si na tu myšlenku zvykla, došlo mi, že milosrdnější je vědět. Dovědět se pravdu bylo jako dostat po těžké nemoci konečně diagnózu. Jako by najednou bylo jasné, co přesně mě bolí, a mohla jsem se pokusit s tím smířit. Vědět ale ještě neznamenalo se uzdravit. Najednou jsem si nebyla jistá, co s Erikovým hlasem v mé hlavě, se vzpomínkami i našimi společnými nadějemi.

Nebylo mi dobře. Cítila jsem obrovskou tíhu na prsou a ukrutně mě bolela hlava. Jako bych se na svět kolem dívala přes šedý filtr. Až mnohem později jsme se naučila ten pocit pojmenovat. Až když jsem zjistila, jak se projevuje deprese. Tehdy mi ale dalo obrovskou práci jen vstát z postele. Nadechnout se, být naživu. Proč bych měla vstávat? K čemu? V Auschwitz jsem na sebevraždu nikdy ani nepomyslela, ani když už jsem začínala ztrácet naději. Denně jsem kolem sebe slýchala: Odsud se nikdo živý nedostane. Jenže tomu jsem se mohla postavit. Teď když jsem se ale měla vyrovnat s tím, že rodiče ani Erik se už nikdy nevrátí, když jsem se měla začít uzdravovat, jsem mohla bojovat jen sama se sebou. Vážně jsem přemýšlela, jestli si nemám vzít život..

Vždycky je jednodušší hledat, kdo za to může, než převzít odpovědnost a přestat být obětí. Většině z nás vyhovuje mít svého „diktátora“-byť třeba benevolentního-abychom na něj mohli všechno svádět. „Ten za to může. Já ne.“ Jenže kdo žije celý život pod něčím deštníkem, nemůže si přece stěžovat, že na něj prší. Člověk v roli oběti totiž pořád hledá někoho, kdo určuje jeho osud, životní cíl a směr, na koho se dají svalit všechny obtíže.

Proto mi Béla řekl, že jestli do Berchstesgadenu nepojedu, tak Hitler vyhrál. Jako bych seděla na pomyslné houpačce se svou vlastní minulostí. Dokud jsem si na jednu stranu mohla dosadit Hitlera, Mengeleho nebo sžíravou bolest ze ztráty svých blízkých, měla jsem kdykoli po ruce výmluvu a mohla si ledasco ospravedlnit. To proto jsem smutná. To proto ta úzkost. Kvůli tomu nemůžu jet do Německa. Měla jsem samozřejmě nárok cítit smutek, úzkost či strach. Trauma bylo už navždycky součást mého života. A vina Hitlera, Mengeleho a všech tyranů a utlačovatelů a nedala se ničím vymazat. Jenže dokud jsem se sama nepokusila z té „houpačky“ slézt, riskovala jsem, že cokoli se rozhodnu udělat, z jakékoli své životní volby budu pořád vinit to, co se mi stalo v minulosti.

Kdysi za války řídil můj osud mávnutím ruky Mengele. Mou mámu poslal na smrt, nás s Magdou nechal naživu. Při selekci, kdy se pokaždé znovu rozhodovalo o životě a smrti, jsme nikdy neměli na vybranou. I tehdy jsme si ale mohli zvolit, jak budeme reagovat, jak se budeme chovat, co budeme říkat a co si budeme myslet. Jestli se rozběhneme proti plotu, který byl pod proudem, nebo jestli každé ráno vstaneme a budeme dál bojovat o holý život. Jestli si uprostřed vší té hrůzy budu pořád připomínat, že mám pro co žít..Nyní to už bylo pětatřicet let, co jsem se z toho pekla dostala. Záchvat paniky mě mohl přepadnout v kteroukoli denní či noční dobu a nejspíš bylo úplně jedno, jestli jsem doma v ložnici nebo v Hitlerově Orlím hnízdě, protože je nespouštěly jen vnější vjemy. Vyvěraly ze vzpomínek a strachu, které jsem si nesla v sobě. Pokud bych se neodhodlala jet do Evropy, znamenalo by to, že se k té části svého já, která se bojí, odmítám hlásit. A navíc, jaké bych tak zanechala svým potomkům dědictví? Jaký odkaz svým potomkům zanechám? Už jsem svou minulost tajila, popírala a styděla se za ni dost dlouho a nijak mě to s ní nesmířilo. Docházelo mi, že abych nepředala svou bolest dál, musím se k ní postavit čelem. Co když jediná možnost, jak zanechat svým dětem po sobě jiné dědictví, než jsem obdržela od svých rodičů, je vrátit se zpátky tam, kde to všechno začalo.? A tak jsem pozvání do Berchtesgadenu přijala..

Člověk má tendenci to, co ho bolí, nejdřív popírat. Snaží se tomu za každou cenu vyhnout. Až když si na to, čeho se nejvíc bojí, zvykne, naučí se to přijímat. Teprve tehdy se toho dokáže doopravdy zbavit.

Přímo od hotelu vedla stezka k Orlímu hnízdu, Hitlerově bývalé rezidenci. Já tam ale nechtěla jít. Řekla jsem si, že budu Hitlera a celou jeho existenci ignorovat. Že mě nezajímá. Radši půjdu jinam, na jiný kopec a jiný výhled. Pak jsem se ale zastavila. Už zase jsem dovolila, aby mě někdo, kdo je dávno mrtvý, omezoval v mých rozhodnutích. Copak jsem právě proto nepřijela do Německa? Abych vyřešila, co mě trápí? Abych si nechala pomoci od své vlastní minulosti?

Přežila jsem nacistické tábory smrti a včera v noci jsem spala v Goebbelsově posteli. Všichni se mě pořád ptají, jak jsme se dokázala vyrovnat s minulostí. Jak jsem ji dokázala překonat. Jak překonat? Nic jsem nepřekonala. Všechny ty rány, když mě bili, každá fronta na selekci, každé bombardování a každý komín v lágru i všechny ty chvíle, kdy už jsem si myslela, že je konec – to všechno je pořád ve mně a dál se mi to opakuje ve vzpomínkách i nočních můrách. Minulost nikdy nezmizí. Nedá se vymazat ani anulovat. Vždycky ve mně bude dál žít. Stejně tak už ale nikdy nezapomenu, co jsem tehdy pochopila: že jsem přežila, protože jsem nikdy neztratila naději. Že jsem se dožila osvobození, protože jsem se naučila odpouštět…Odpustit ale vůbec není snadné. Mnohem jednodušší je chovat v sobě zášť a prahnout po pomstě.

..Když jsem stála nahoře na skále a dívala se dolů na Berghof, došlo mi, že člověka žádná pomsta neosvobodí. A tak jsem Hitlerovi v jeho bývalém domově odpustila. Vůbec to s ním nesouviselo. Udělala jsem to pro sebe. Konečně jsem mohla osvobodit tu část svého já, která spotřebovávala obrovské množství duševní i mentální energie na to, aby ho nenáviděla. Abych se uvolnila z pout své minulosti, potřebovala jsem tu zlobu ze sebe dostat. Pokud má člověk opravdu odpustit, musí přestat lpět na tom, že si svou minulost představoval jinak, a to, co bylo, i to, co mohlo být, oplakat. Potřebuje zkrátka přijmout život takový, jaký byl i jaký je teď. Samozřejmě tím v žádném případě nemyslím, že by vyvraždění šesti milionů lidí bylo jakýmkoli způsobem přijatelné. Ale když už se to stalo, nehodlám si tím nechat zničit život, který jsem si navzdory všemu dokázala vybojovat.

Sebeobviňování ubližuje i našim blízkým, nejen nám samotným..Pořád jsem cítila, jak ve mně hlodá pocit viny. Byla jsem oběť, ne agresor. Jak to, že jsem měla pocit, že jsem někomu ublížila? ..Možná bych se potřebovala vrátit na místo, kde jsem přišla o rodinu, propojit se se svou bolestí přímo a bez bariér (jako pacientka Margaret na hrobě své matky..), a tak se s ní konečně vyrovnat. .

Rozhodla jsem se vrátit do Auschwitz.

Bylo mi jasné, že člověk nemůže minulost prožít znovu, že už nikdy nebude tím, kým byl, že už svou matku v životě neobejmu. Že minulost se nedá změnit, že se nemůžu stát někým jiným, že to, co se stalo mně i mým rodičům, už se nikdy nemůže odestát. Chápala jsem, že do minulosti se nedá vrátit. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že na mě v lágru něco čeká, že tam něco znova najdu. Že tam objevím nějakou část sama sebe, o kterou jsem kdysi přišla.

Cestou ze Salzburku do Vídně jsme projížděli cestou, kudy jsme šly s Magdou pochod smrti. Vzpomínala jsem, jak tehdy příkopy, které se teď zelenaly travou, přetékaly mrtvolami. Přesvědčovala jsem se, že minulost nemá moc poskvrnit přítomnost a přítomnost že nijak nemůže umenšit minulost..

Myslela jsem na to, co řekl Hans Selye, že totiž stres je reakce na nějaký podnět. A že automatická odpověď na stres je buď aktivní obrana, nebo útěk-jenže v Auschwitz, kde jsme žili v nekonečném stresu, utrpení a bolesti, kde byl náš život neustále v sázce a nikdy jsme nevěděli, co se stane příště, jsme nemohli ani utéct, ani se bránit. Kdo by se bránil, toho by na místě zastřelili a kdo by se pokusil utéct, toho zabil elektrický proud. Proto jsem se musela naučit přizpůsobit situaci, plout s proudem a chránit si uvnitř část sebe sama, na kterou nacisti nemohli. Najít své bytostné já a ze všech sil se ho držet. .

Abychom se mohli osvobodit, potřebujeme nejdřív akceptovat sami sebe. Podmínkou uzdravení je i to, že přijmeme temnou sílu v nás. Abychom dosáhli světla, často nám nezbývá než projít tmou.

Zdá se, že uzdravit se nakonec neznamená dokázat zahojit starou jizvu, nebo dokonce udělat jizvu novou, ale začít si svého zranění náležitě vážit.

Za svůj dlouhý život jsem se setkala s mnoha mladými lidmi, kterým jsem měla možnost předat své poselství. Ten den před návštěvou osvětimského lágru jako bych ale odpovědnost, kterou jsem k nim cítila, vnímala obzvlášť silně. Nevracela jsem se tam zpátky jenom kvůli sobě. Vracela jsem se tam i kvůli nim.

Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu překonat, abych nepředávala dál svou bolest, ale naopak nezdolnost a sílu. Abych předala do dalších generací lásku, a nikoli nenávist.

Večer předtím, než  jsem se vrátila do svého bývalého vězení, jsem si znovu musela připomenout, že v každém z nás je i kus Hitlera..Že máme možnost milovat nebo nenávidět. A že je na každém z nás, pro co se rozhodneme.

A přece.(Zvláštní, jaké možnosti v sobě skrývá pouhé „a přece“..) Jak snadno se z našeho života stane nekonečná litanie lítosti a viny, v níž se dokola opakuje tentýž refrén, táž nemožnost dojít odpuštění. Jaksnadno se život, který jsme neprožili, stane tím jediným, po kterém toužíme. Jak snadno se necháváme unést lichou představou, že lze mít nad věcmi vládu, že jsme ji kdy měli, že to, co jsme kdy měli říct nebo udělat, by všechno změnilo, jen kdybychom to udělali nebo řekli, že jsme mohli zabránit utrpení a odvrátit bolest. Jak snadno začneme uctívat a vzývat rozhodnutí, o kterých si myslíme, že jsme je mohli nebo měli udělat.

Mohla jsem svou matku zachránit? Snad. Jedno je ale jisté, že mi nezbývá než s tím dál žít. A buď si můžu až do konce života vyčítat, že jsem udělala chybu. Na to mám výsostné právo. Nebo si konečně mohu říct, že mnohem podstatnější než to, co jsem si vybrala v šestnácti, hladová, vyděšená a nejistá, obklopena psy a puškami, je to, co se rozhodnu udělat tady a teď. Že přijmu sama sebe takovou, jaká jsem: jako nedokonalého a chybujícího člověka. Že přejmu zodpovědnost za svou spokojenost a za své štěstí. Že sama sobě odpustím a uvěřím, že na tom, co se stalo, opravdu nenesu žádnou vinu. Že se přestanu ptát, proč jsem si zasloužila přežít. Že se zapojím do života, jak nejlíp umím, budu pomáhat druhým, dostojím své cti i cti svých rodičů a postarám se, aby jejich smrt nebyla nadarmo. Že se pokusím udělat všechno pro to, aby generace, jež přijdou po mně, nemusely projít tím, čím já. Že přežiju a budu prosperovat, že druhým budu užitečná a naplno využiju všeho, co umím, k tomu, abych zlepšila svět kolem sebe. Že konečně po všech těch letech přestanu utíkat před minulostí. Že se pokusím ji odčinit a překonat. Měla jsem na vybranou, jako má na vybranou každý z nás. Minulost se nedá změnit. Došlo mi ale, že můžu zachránit aspoň jeden život, a to svůj vlastní. Ten, který právě teď žiju, tady a teď.

Zvedla jsem (v Auschwitz) ze země kamínek, malý, šedivý, úplně obyčejný. Stiskla jsem ho v dlani. Podle židovské tradice se kamínky pokládají na hrob jako pocta mrtvým, jako micva, jako požehnání. Dáváme tím najevo, že mrtví žijí v nás, v našich srdcích a vzpomínkách. Pro mě ten kamínek symbolizoval stále živou lásku k mým rodičům. Zároveň ale vyjadřoval i obrovskou vinu a smutek, kterým jsem sem přijela čelit. Nad tím, že moji rodiče zemřeli. Nad tím, co se mohlo stát, ale nestalo. Svírala jsem ho v ruce a říkala si, že teď konečně přijmu život takový, jaký je. Že se sebou musím mít trpělivost a soucit, že si potřebuju všechno rozvážit a přestat sama sebe soudit. Ten kamínek pro mě symbolizoval i pravdu, kterou jsem tu našla, a smíření. A že konečně budu moct spočinout a nechat to všechno za sebou.

Položila jsem ho na místo, kde stával barák, ve kterém jsem spávala s pěti dalšími dívkami na jedné dřevěné pryčně a před kterým kdysi hrála kapela valčík „Na krásném modrém Dunaji“ a já musela zavřít oči a tančit o život. Stýská se mi po vás, řekla jsem rodičům. Mám vás ráda a vždycky vás budu milovat.

A pak jsem celému tomu hrůznému táboru smrti, který pohltil nejen moje rodiče, ale statisíce dalších lidí, a který mi přesto pomohl pochopit jednu z nejdůležitějších věcí v životě-totiž že jsem byla v roli oběti, ale že v ní nemusím zůstat, že mi ublížili, ale nikdy mě nezlomili, že duše nikdy neumře a že díky tomu, co nám nejvíc ublížilo, můžeme v životě najít smysl a cíl-tak tomu táboru jsem zašeptala: Sbohem. A Děkuju. Poděkovala jsem za život i za to, že jsem ho konečně byla schopná přijmout takový, jaký je.

Došla jsem k bráně.. Hlídač se v bráně otočil zpátky do lágru. Musel tu zůstat. Byla to jeho práce. Ale já jsem mohla odejít. Byla jsem volná!

Vyšla jsem ven z brány svého bývalého vězení. Skoro jsem vyběhla! Prošla jsem znovu pod nápisem Arbeit macht frei. Jak odporně krutá a ironická nám ta slova připadala, když vyšlo najevo, že ať uděláme cokoli, na svobodu nám to nepomůže. Ale ve chvíli, kdy jsem se k barákům, zbytkům krematorií, strážním věžím, ostatním návštěvníkům i hlídači otočila zády a rozběhla se k manželovi, jsem si pomyslela, že na tom přece jen možná něco bude. Mně totiž práce doopravdy pomohla se osvobodit. Přežila jsem díky práci. Samozřejmě ne díky té, kterou tím měli na mysli nacisti-vyčerpávající otrocké dřině, při které nás nechali umřít hlady. Přežila jsem díky tomu, že jsem sama na sobě pracovala. Že jsem se sama sobě naučila odpouštět, žít naplno a pomáhat v tom i druhým. Díky tomu jsem se doopravdy dostala z vězení. Z vězení své mysli. Na svobodu.

Pokud si ztráty, soužení a smutky nedovolíme doopravdy procítit, odsuzujeme se tím prožívat je znova a znova. Svoboda je v tom, že přijmeme, co se stalo. Najít svobodu znamená sebrat odvahu rozebrat své vězení, cihlu po cihle.

Každému z nás se asi někdy stalo něco zlého. S tím se nedá nic dělat. Máme snad v rodném listě napsáno, že život bude lehký? Nemáme. Spousta z nás se ale ve svém smutku či traumatu začne utápět a nežije svůj život naplno. A s tím už se něco udělat dá..

Léta zkušenosti v profesi klinické psycholožky i při hledání na cestě k mé svobodě mě naučily, že utrpení je univerzální. Roli oběti ale můžeme odmítnout. Existuje totiž propastný rozdíl mezi tím, kdy nás někdo do pozice oběti postavil a kdy jsme ji my sami přijali.

Jsme-li skutečně v roli oběti, je to něco, co přichází zevnitř nás. Opravdovou oběť ze sebe můžeme udělat jen my sami. Stáváme se oběťmi nikoli proto, co se nám přihodilo, ale teprve ve chvíli, kdy si roli oběti sami vybereme. Začneme se jako oběť chovat, začneme myslet i přistupovat ke světu zavile, pesimisticky, nesmlouvavě, nemilosrdně a pomstychtivě a zaklesneme ve vlastní minulosti, neschopní stanovit sobě i druhým potřebné hranice.

Mluvím-li o obětech a přeživších, v žádném případě netvrdím, že vina je na straně obětí –  tolik z nich totiž nemělo sebemenší východisko. Ani v nejmenším nelze dávat vinu komukoli, koho poslali rovnou do plynové komory, kdo v mukách zahynul v táboře na pryčně nebo kdo se dokonce vědomě rozběhl proti plotu z ostnatého drátu nabitého elektřinou. Hluboce soucítím se všemi, kdo trpěli. A žiju proto, abych mohla všem, kdo prošli těžkou životní zkouškou, ukázat, jak znovu najít sílu.

Ráda bych také zdůraznila, že v utrpení neexistuje žádná hierarchie. Není nic, co by bolest jednoho dělalo horší nebo lepší, než bolest druhého..Porovnávání způsobuje, že své utrpení zlehčujeme a podceňujeme..Byla bych nerada, kdybyste si můj příběh přečetli a pomysleli si: Vždyť já ani nemám právo si na něco stěžovat. Radši chci, abyste si řekli: Když to zvládla ona, dokážu to i já..

My, přeživší, jsme se snažili to, co se stalo, popřít a tak se chránit…Nechápali jsme, jak moc si tím, že se snažíme od své minulosti odstřihnout, ubližujeme. Dnes už vím, že pro to existuje termín – spiknutí ticha.

Až po dvaceti letech, kdy jsem prošla psychoterapeutickým výcvikem a dověděla se, co je to flashback, jsem pochopila, co se mi stávalo. Že bušení srdce, zpocené dlaně, zúžené vidění a pocity strachu, které jsem prožívala (a prožívám ještě teď po osmdesátce) jsou automatická reakce na trauma. Proto dodnes tak vehementně odmítám pro posttraumatickou stresovou reakci používat termín porucha. Není to totiž žádná patologická odpověď a trauma, ale naopak úplně přirozená reakce. ..Myslela jsem si, že tyto potíže jsou moje chyba. Kéž by mi tehdy někdo vysvětlil, že nejsem divná ani narušená, že je to jen následek toho, co jsem prožila za války.

Můj vnitřní svět mi pomohl přežít Auschwitz, Mauthausen i pochod smrti. I uprostřed všeho toho utrpení, hladu a všudypřítomné smrti jsem v něm dokázala najít útěchu a naději, ale ten první flashback mě přesvědčil, že je můj vnitřní svět plný démonů a děsů. Že mě rozežírá zevnitř. Přestal mi být útočištěm a naopak se stal zdrojem bolesti a strachu. ..Často jsem v duchu vídávala mámu, jak se ke mně otáčí zády a odchází pryč. Snažila jsem se ty vzpomínky vytěsnit. Byla jsem přesvědčená, že to musím udělat, abych přežila. Až po mnoha letech jsem pochopila, že pokud člověk před bolestí utíká, nikdy se s ní nedovede vyrovnat. Že se tím ta bolest jenom zhoršuje. Ačkoli jsem v Americe fyzicky byla od svého bývalého vězení nejdál ve svém životě, v duši jsem byla uvězněná víc než kdy předtím. Snažila jsem se před svou minulostí utéct, ale pořád jsem nebyla volná. Postavila jsem si ze strachu vězení a zamkla jsem se v něm do ticha.

Chronický pocit odcizení mne neopouštěl ani mezi přáteli z židovské přistěhovalecké komunity. Nebylo to ale způsobené ničím zvenku. Pramenil zevnitř. Ta část mého vlastního já, která nikdy nepřestala pochybovat, jestli jsem si zasloužila přežít, jestli vůbec stojím za to, abych někam patřila, mě dál svazovala.

Abych se mohla posunout dál, potřebovala jsem se nejdřív ohlédnout zpátky..

Za každou stránku (při četbě Frankla), kterou jsem přečetla, bych napsala dalších deset. Možná, že kdybych i já se odhodlala svůj příběh vypovědět, dokázala bych se od něj aspoň trochu odpoutat, místo aby mě dál svazoval. Třeba by mi to nerozjitřilo rány, ale naopak by mi to pomohlo je zahojit? Co když opravdu ticho a popření nejsou nejlepší způsob, jak uzdravit svou duši? Poprvé v roce 1966 jsem četla větu, která je stěžejním bodem Franklova učení: Člověku je možné sebrat všechno kromě jediného: poslední z lidských svobod-zvolit si za jakýchkoli okolností svůj postoj, vybrat si svou vlastní cestu. Vždycky máme na vybranou. Za všech okolností, ať je naše situace sebevíc frustrující, tíživá, krutá a bolestná, vždycky se můžeme rozhodnout, jak budeme reagovat. Konečně jsem začínala chápat, že i já mám na výběr. Úplně to změnilo můj život.

Nechtěla jsem žít v manželství, jaké měli moji rodiče-osamělé, bez důvěry a intimity- a bála se, aby mě stejně jako je už navždycky nepronásledovaly zmarněné sny. Po čem jsem ale toužila já? To jsem nevěděla. A tak jsem svou frustraci obrátila proti manželovi. Místo abych se snažila najít si svůj vlastní cíl a směr, bojovala jsem proti němu, proti tomu, jak jsem si myslela, že mě omezuje. Narůstal ve mně pocit, že pokud se mám v životě někam posunout, musím to udělat sama. Chtěla jsem s tím věčným sebepodceňováním skoncovat a prahla jsem po změně…Jestli mám aspoň někdy vyniknout, nesmím ho mít vedle sebe.

..Začal na mě padat smutek. Přeskočila jsem životní fázi, kdy se člověk emancipuje. Kdy  zažívá první lásky..O dětství jsem přišla vinou války, o pubertu v lágru a o mládí kvůli tomu, že jsem si zakázala ohlížet se zpátky. Stala jsem se matkou dřív, než jsem stačila oplakat svou vlastní mámu. Dospěla jsem moc rychle a moc brzo. Za to, že jsem popírala vlastní minulost a přede všemi tajila své vzpomínky, můj manžel namohl. Dávala jsem mu ale za vinu, že mi stál v cestě, když jsem se odhodlala posunout se dál…

Všechny naše děti vyrostly. Teď mi bylo čtyřicet, jako mojí mámě, když umřela, a pořád jako by mi něco scházelo, pořád jsem ještě nenašla lásku, která jak jsem si myslela, na mě někdy čeká. Připadala jsem si ošizená, podvedená a uvězněná v pasti manželství, které bylo jak jídlo, co do sebe člověk souká, aniž by očekával, že se nasytí, aniž by věřil, že přestane mít hlad.

Pak začala korespondence s V.E.Franklem.

Už první dopis mi naznačil směr, jakým by se mohlo ubírat mé životní poslání: nacházet smysl svého života v tom, že budu pomáhat najít smysl v jejich životě, uzdravovat druhé, abych se mohla uzdravit sama, a uzdravit sebe, abych mohla uzdravovat druhé. Utvrdila jsem se v tom, že mám možnost i moc-a vlastně i povinnost-zvolit si svůj smysl života, a svou vlastní cestu. Jen jsem tehdy nechápala, že se kvůli tomu nemusím rozvádět..

Resonovalo ve mně i to, z čeho vycházela Jungova analytická terapie: Znamená to přitakat sám sobě, přijmout sama sebe za nejdůležitější z úkolů, uvědomovat si všechno, co děláme, a neustále to zkoumat ve všech sporných aspektech-toť vpravdě jeden z nejdůležitějších úkolů. Přitakat sám sobě. Přesně to jsem potřebovala. Posunout se dál a začít se uzdravovat.

„Nezasloužila jsem si přežít“. To byl podtext většiny mých rozhodnutí. Byla jsem tak posedlá potřebou dokázat, že k něčemu jsem a zasloužím si své místo ve světě, že jsem ani nepotřebovala do vězení a opakovala si: „Můžeš dělat, co chceš, nikdy nebudeš dost dobrá“.

Znovu mi zněl v uších hlas: Když už žiješ, měla bys mít pro co.

Konečně jsem našla v životě nějaký smysl. Úzkosti, strachu, pocitu smutku a opuštěnosti jsem se ale nezbavila. Nezbavila jsem se ani flashbacků, přicházely úplně nečekaně, dokonce i při řízení v autě. Zahlédla jsem třeba strážníka v uniformě a najednou jako bych jela v tunelu. Měla jsem pocit, že omdlím. Vůbec jsem nechápala, co se děje, nevěděla jsem, že se tak může projevovat nevyřešený smutek a bolest. Že mě mé vlastní tělo varuje, abych přestala své pocity vytěsňovat. Že je to jako vichřice, která mě zachvátí, pokud si sama sobě nedovolím je vnímat. Pocity, které jsem se pokoušela vyškrtnout ze života, byly ale jako vlezlí cizinci, kteří bydleli u mě doma a nebyli vůbec vidět, až na jídlo, co snědli, nábytek, co posunuli, a špínu, kterou mi zvenku nanosili do bytu. Rozvodem jsem se jich nezbavila. Naopak jsem přišla o snadné terče, na které se dalo všechno shodit. A zůstala jsem s nimi sama. Potřebovala jsem ze sebe své pocity dostat. Teprve pak mohly pomalu ustoupit a já se mohla uklidnit.

Teprve rozvod mi umožnil uvědomit si, že svému vnitřnímu světu musím čelit přímo. Že pokud opravdu chci svůj život změnit k lepšímu, není to manžel nebo náš vztah, co se musí změnit. Že jsem to já.

Díky tomu, že jsme na chvíli žili odděleně, jsem konečně dospěla a pochopila, že pokud si neujasním, kdo sama jsem, můžeme jen těžko fungovat jako pár. Teprve když mi nezbývalo, než čelit sama sobě, mi došlo, že nenaplněnost, kterou jsem v manželství pociťovala, vůbec nesouvisela s tím, že je s naším vztahem něco v nepořádku, ale že prázdnotu, kterou mám v sobě dokonce i dnes, nikdy nikým ani ničím nenaplním. Rodiče ani ztracené dětství mi nikdy nic nedokáže nahradit. A za moji svobodu není zodpovědný nikdo jiný než já sama.

Nezáleželo ani tak na tom, co jsme chtěli od života, ale spíš na tom, co od nás chtěl život.(V.E.Frankl)

Rozhodla jsem se udělat to, co ode mne „chtěl život“. ..a dokončila jsem doktorát  z psychologie.

Sebe přijetí pro mě byla nejobtížnější část mého vlastního uzdravení a dodnes s ním bojuji. V dětství jsem pro naplnění své potřeby přijetí začala používat perfekcionismus, a později, když jsem se snažila vyrovnat s pocitem viny, že jsem přežila, jsem si ho jako zvládací mechanismus ještě utvrdila. Perfekcionismus znamená domnívat se, že je něco v nepořádku- totiž vy sami. Člověk tak má tendenci dohánět svou nedostatečnost tituly, úspěchy, oceněními a vysvědčeními, ale nic z toho mu nepomůže napravit to, co si myslí, že napravuje. Čím víc jsem se snažila bojovat se svou narušenou sebeúctou, tím víc jsem se utvrzovala v pocitu, že stejně za nic nestojím. Teprve když jsem se naučila, jak svým pacientům poskytovat úplné přijetí a lásku, pochopila jsem, že totéž bych měla dát sama sobě.

Teprve když jsem se sama naučila přijmout, že jenom já můžu udělat to, co umím, tak jak to umím jenom já, podařilo se mi zbavit se kompulzivní touhy po dosažení co nejlepších výsledků. K tomu jsem ale potřebovala přehodnotit své trauma, přestat ve své minulosti hledat potvrzení své vlastní slabosti a nedostatečnosti a naopak ji vnímat jako důkaz své vnitřní síly a talentu, ale i jako příležitost k vlastnímu růstu.

Pro svou disertační práci jsem vedla v Izraeli rozhovory s těmi, kteří přežili holocaust. Chtěla jsem ověřit teorii osobního růstu, kterou popsal můj profesor Richard Farson: Hraniční situace z nás často…může udělat lepšího člověka. Je paradoxní, že ačkoli nám krizové momenty snadno mohou zničit život, většinou nás mohou posunout dál. Díky nim člověk dostane možnost poznat své vlastní schopnosti, hodnoty a cíle a na základě toho pak mnohdy zcela přehodnotí svou životní situaci.

Je nezpochybnitelné, že bychom před zlem neměli zavírat oči a že je potřeba pachatele volat k odpovědnosti. Díky setkáním s přeživšími jsem však pochopila, že buď člověk může žít pro pomstu, nebo pro budoucnost. Buď si z minulosti může postavit vězení, nebo ji použít jako odrazový můstek k životu, jaký chce tady a teď žít.

Jedno jsme my přeživší měli společné: Nad nejhrůznějšími okamžiky našich životů jsme neměli žádnou moc, ale to, jaký po traumatické zkušenosti prožíváme život, jsme ovlivnit mohli. Kdokoli se vyrovnává s mezní situací, může buď i dlouho po ní setrvávat v roli oběti, nebo ji odmítnout. Díky svému výzkumu jsem si uvědomila a formulovala své osobní přesvědčení i úhelný kámen své terapie: Vždycky máme na vybranou-buďto dál sami sebe držet ve vězení, nebo se rozhodnout pro svobodu.

Navzdory, nebo přesněji řečeno díky všem potížím a pohromám, jež v nás životě potkají, dostane každý z nás možnost nové perspektivy, která nám dává šanci zbavit se role oběti a začít fungovat jinak. Stačí za své problémy i za své uzdravení přijmout zodpovědnost. Stačí se rozhodnout.

Bála jsem se vzteku a zloby druhých, destruktivita mě děsila. Zakázala jsem sama sobě vyjadřovat pocity, protože jsem měla strach, že jakmile si dovolím dát jim volný průchod, už to nepůjde zastavit a úplně se přestanu ovládat.

Ještě pořád pro mě nebylo snadné mluvit o minulosti. Dodnes, kdykoli si vzpomenu, co jsem prožila, nebo o tom začnu vyprávět, musím se pokaždé znovu vyrovnat se strašlivou bolestí a strachem. Tehdy jsem ale konečně pochopila, že byť jsou mé pocity sebesilnější, neznamená to, že musí být fatální. A kromě toho navíc bývají dočasné. Čím víc člověk své pocity potlačuje, tím hůř se mu jich pak zbavuje. Slovo expresivní je v jistém slovu opakem slova depresivní.

Začala jsem si budovat vztah se svým traumatem. Rozhodně to neznamenalo, že ho chci umlčet, potlačit, odmítnout nebo se mu vyhnout. Naopak se pro mě stalo cenným zdrojem, z něhož jsem čerpala porozumění a intuici ohledně svých pacientů, jejich trápení a možnosti jejich uzdravení. První roky v soukromé praxi mi pomohly přijmout své staré rány jako cosi užitečného a potřebného a vymezit základ svých terapeutických principů a rozvinout je. Pacienti, s nimiž jsem pracovala, mi na mé cestě ke svobodě nastavovali zrcadlo. Navíc mi připomínali, že ještě s uzdravováním nejsem u konce-a ukázali mi směr, jakým se mám vydat.

Člověk se nermoutí jen pro to, co se stalo-často se rmoutí i pro to, co se nestalo. Pořád ve mně byl ten rok hrůzy, kterou jsem prožila. Ale navíc ve mně zela prázdnota, zmarněná naděje toho, jaký život jsem mohla prožít. Oboje-trauma i pocit nenaplnění-byly součástí mě samé, nemohla jsem se jich zbavit a život s nimi nebyl zrovna jednoduchý.

Vztek není vlastnost. Je to emoce. Neznamená to, že když se člověk zlobí, je špatný. Ale jenom to, že je naživu. Vztek, byť sebedestruktivnější, bývá jen jako tenká slupka na povrchu jiné, hlubší emoce. Většinou maskuje strach. A člověk těžko může cítit zároveň strach i lásku.

Došlo mi, že právě v nejhorších momentech našeho života, kdy nás neskutečná bolest a utrpení hrozí dohnat k šílenostem, máme příležitost uvědomit si, co jsme zač. Jako bychom v tom okamžiku jasně viděli, co bylo a co by mohlo být. Najednou pochopíme, co se vlastně stalo, a máme možnost rozhodnout se, co uděláme. Jako bychom měli z minulosti do budoucnosti přejít po úzké lávce nad propastí a jímala nás závrať. Ač jsme jen malé součástky v nekonečném vesmíru, přesto i díky nám se otáčí soukolí věčnosti. A my máme na vybranou, jak svou měrou přispějeme. Jestli budeme dál do svého pístu vhánět jen lítost a bolest nebo jestli se rozhodneme všechno to, co nám kdy ublížilo, přetavit a překalibrovat. Dopustíme, aby nás náš vlastní pocit opuštěnosti dohnal k tomu, abychom opustili ty, jež milujeme, aby se naše vlastní utrpení podepsalo na našich dětech? Nebo v sobě probudíme to nejlepší z nejlepšího a dáme svému životu jiný, nový směr?

Už navždycky budu ta, jejíž rodiče poslali do plynu a spálili na prach, co vyletěl komínem. Stejně jako tolik lidí přede mnou se musím se svým utrpením vyrovnat. Nemohu ho vymazat. Mohu se ale přijmout jako taková, jaká jsem, i s tím, co mi udělali a posunout se dál..

Cítila jsem a cítím obrovskou vděčnost a lásku ke svým dvěma zachráncům: k americkému vojákovi, který mě vytáhl z hromady mrtvol v Gunskirchenu, a k Viktoru Franklovi, který mi pomohl přestat se schovávat, najít pro to, co jsem prožila, slova a konečně se se svou bolestí vyrovnat.

Nejen mé dlouholeté přátelství s Viktorem Franklem, ale též inspirativní příběhy mých vlastních pacientů mi pomohly verbalizovat , co jsem začala chápat už v Auschwitz: Negativní zkušenost nám nemusí být na přítěž-může být naopak velmi přínosná. Poskytuje nám totiž perspektivu, dává nám příležitost objevit naše silné stránky, naši jedinečnost a smysl našeho konání.

Neexistuje předem stanovený klíč, podle něhož se má člověk uzdravit, lze jen popsat jednotlivé kroky, které se může naučit a na své jedinečné cestě ke svobodě po svém praktikovat.

Prvním krokem na mojí cestě ke svobodě bylo převzít zodpovědnost za své pocity, přestat je potlačovat a vyhýbat se jim, přestat je svádět na manžela či kohokoli jiného, přijmout je zkrátka za vlastní. Totéž potřeboval udělat i kapitán Fuller (pacient..). Zvykl si stejně jako já své emoce skrývat nebo před nimi utíkat, až ho začaly úplně ovládat, místo aby on ovládal je. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to, že se jim bude snažit vyhýbat, nic nevyřeší. Sám se ale musel rozhodnout naučit se je prožívat-a časem i rozumně vyjadřovat-a tím je ze sebe dostat.

V prvních týdnech terapie jsem ho učila, co si má říkat, když se je snaží ovládnout: rozpoznat, přijmout, popsat,ovládnout.Kdykoli své emoce přestával zvládat, měl si nejdřív uvědomit-a sám sobě přiznat-že něco cítí, a říct si třeba: Tak je to zas tady. To je žárlivost. Tohle je vztek. Teď jsem smutný.(Můj juliánský terapeut mi vysvětlil něco, co mě vlastně docela uklidnilo-totiž že ačkoli nám připadá, že podobně jako barevná paleta je škála lidských emocí téměř nekonečná, je v konečném důsledku každý jejich odstín odvozený z jedné ze základních lidských emocí-smutku, vzteku, strachu a radosti. Pro toho, kdo se je snaží identifikovat je rozhodně jednodušší začít jen u čtyř).

Teprve jsme-li schopni rozpoznat své emoce a převzít za ně zodpovědnost, můžeme se naučit identifikovat roli, jakou hrajeme ve vztazích, a převzít zodpovědnost za jejich dynamiku. Jak jsem pochopila ve svém manželství i ve svých vztazích s dětmi, jedním z prubířských kamenů naší svobody je, jaké vztahy máme ke svým nejbližším..

Člověk bývá často nespokojený, pokud na sebe bere příliš mnoho nebo naopak příliš málo zodpovědnosti. Místo abychom vystupovali asertivně a obyčejně se rozhodovali sami za sebe, máme tak tendenci chovat se agresivně (a rozhodovat za druhé), pasivně (nechat za sebe rozhodovat druhé) nebo pasivně agresivně (rozhodovat za druhé tím, že jim zabráníme v tom, pro co se sami rozhodli).

Pokud se člověk vzdá možnosti o sobě rozhodovat, jako by dobrovolně souhlasil s tím, že je oběť.

V terapii s novým pacientem na začátku mám vlastní verzi čtyř otázek:

1. Co opravdu chcete
2. Kdo to ve skutečnosti chce
3. Jak toho dosáhnete?
4. Kdy to uděláte?

Dokud bude člověk živ, vždycky bude existovat riziko, že může ještě více trpět. Zároveň ale vždycky bude existovat možnost převzít sám za sebe zodpovědnost, své utrpení překonat a dojít štěstí.

Druhým krokem na cestě ke svobodě je pochopit, že potřebu vlastní seberealizace člověk často nemůže naplnit, aniž by občas nebyl ochoten riskovat. ..Vzít na sebe riziko neznamená vrhnout se slepě do nebezpečí. Znamená to přijmout svůj strach, abychom se dostali z jeho zajetí.

Pravá síla není v impulzivní reakci, ale v promyšlené odpovědi-uvědomit si své pocity, promyslet je a naplánovat účinná opatření, která mu pomůžou dosáhnout svého cíle.

Odpustit neznamená prominout tomu, kdo vás zneužíval..Znamená to dopustit té části našeho já, která se ještě pořád cítí být v roli oběti a přestat se obviňovat.

…V hloubi temné noci  objevujeme lásku k tajemství. V dětství většina z nás tajemství milovala. Svět kolem nás jich byl plný a my jsme tím byli nadšeni…Postupně se pro mnohé tajemství změnilo v nepřítele, a nevědění se stalo synonymem slabosti. Kontemplativní duchovní život nám ukazuje, jak moc se mýlíme, a vede nás k tomu, abychom svůj mylný názor opravili. Je to pomalý a někdy i bolestivý proces, v němž se znovu stáváme malými dětmi, kdy se postupně s tajemstvím seznamujeme, až si ho nakonec znovu zamilujeme. V této lásce nacházíme stále větší svobodu být takovými, jací skutečně jsme. Svou identitu ale nemůžeme nikdy přesně definovat..Svobodně se připojujeme k tanci života, i když vůbec nevíme, jak se vlastně tančí..Hlavní rysy této svobody, temnota a svaté nevědění, jsou naprostým opakem zmatku a hlouposti. Zmatek pociťujeme tehdy, když je tajemství naším nepřítelem a my ho potřebujeme vyřešit, abychom mohli ovládnout svůj osud. Hloupost spočívá v tom, nevědět, že nevíme. Osvobození, jež přináší temná noc, nás však zbavuje potřeby všechno vyřešit, a poznání toho, že mnohé nevíme, nás naplňuje hlubokou radostí. Zřejmě největším paradoxem temné noci je to, že její skrytost a tajemnost nám brání, abychom ji dokázali ve svém životě rozeznat. ..Nikdy si nemůžeme být zcela jisti. Toužíme uvěřit tomu, že bolestná životní zkušenost má svůj smysl a že nás snad dovede k větší svobodě, ale rozum nám zřejmě řekne, že k ní došlo jen proto, že jsme něco udělali špatně. Ironií osudu je, že nám to řekne právě ve chvíli, kdy temnou noc duše skutečně prožíváme..

​

…Sv. Jan z Kříže mi pomohl pochopit, že utrpení nepochází od Boha. Není to nějaký očisťující prostředek určený pro duchovní elitu, nýbrž věc vyrůstající z obyčejných událostí. Někteří  lidé procházejí velmi dramatickým a těžkým utrpením, ale utrpení většiny lidí je úplně obyčejné, pokorné a tiché. Ani v jednom případě se ale nejedná o Boží vůli. Bůh si nepřeje, abychom trpěli, ale doprovází nás ve všem,čím v životě procházíme-je s námi v radosti i utrpení a právě tato jeho přítomnost  nám otvírá cestu k větší svobodě a lásce..

…Temná noc není jednorázovou záležitostí, ale v různých podobách se objevuje v průběhu celého našeho života.Vždy je zahalena tajemstvím, ale vždy také přináší naději..

​

…Koncept temné noci vznikl před půl stoletím v odlišné kultuře a jiném teologickém kontextu. Jan i Terezie  podávají výklad o hloubce a fungování lidské psychiky, v němž ale samozřejmě chybí sofistikované poznatky současné psychologie a neurologie..

..Kushner píše, že podstatou Boží role v lidském utrpení je být v něm a s námi a dávat nám odvahu a sí lu  reagovat na ně soucitem a odpuštěním.S tím naprosto souhlasím a myslím si, že temná noc duše nám odhaluje ještě jednu hlubší Boží činnost: z Božího zdroje k nám neustále proudí milost a láska, s jejichž pomocí  nás Bůh chrání a provází vším zlým, co prožíváme- dobrým i zlým..

…Bůh je v tobě a vůbec ve všech lidech. S Bohem v sobě už na svět přicházíme. Ale najde ho jen ten, kdo ho  hledá v sobě. Někdy se Bůh projeví, i když ho nehledáš nebo když nevíš, co vlastně hledáš..Jde o tak hluboké a úplné sjednocení, že nelze hledat Boha bez hlubšího poznání vlastního nitra, a naopak hlubší sebepoznání není možné bez hledání Boha.

…Duše není pro Jana a Terezii to, co člověk má, ale něco, čím člověk je. Základní podstata každé lidské bytosti. To, co vidíme, když se na člověka podíváme duchovním pohledem. Spojení s Bohem je naší lidskou podstatou. Problémem je, že si své sjednocení s Bohem neuvědomujeme.

​

… Své sjednocení s Bohem nejsme schopni rozpoznat z mnoha příčin. Patří sem jednak důvody obranné: zážitek Boží blízkosti může být nádherný a slovy nepopsatelný, ale zároveň nám ukazuje, že nemůžeme sami sebe vnímat jako bytost nezávislou a samostatnou. Už si nemůžeme namlouvat, že jsme pány svého osudu a že svůj život máme plně ve svých rukou. .Sjednocení s Bohem nelze získat ani obdržet, musíme si ho uvědomit. Dokonalého sjednocení dochází duše skrze lásku. A právě prohloubení této lásky je jediným smyslem temné noci  duše.S její pomocí můžeme dosáhnout toho, k čemu jsme stvořeni: milovat Boha a sebe navzájem.

…Podle teologie (Jana a Terezie) se rodíme nejen s Bohem v našem nitru, ale také se srdcem plném touhy po Bohu. Toto dychtění je naší základní hnací silou , to je lidský duch. Není to pouhá emoce, představuje tu nejhlubší a nejzákladnější motivaci našeho jednání. Tato základní síla se může projevovat různým způsobem. Mnoho lidí ji vnímá hlavně v emocionální rovině. U jiných se nemusí projevovat na úrovni ani tak citů, ale např. jako odhodlání konat dobro, hledat pravdu nebo jako schopnost oceňovat krásu. A existují lidé, kteří si tuto hnací sílu vůbec  neuvědomují, pouze ve chvílích ztišení  mlhavě tuší, že je něco pudí, aby hledali naplnění, ale blíže to nedokáží vysvětlit.

​

…Všichni lidé jsou stvořeni v lásce a z lásky Boží přicházejí na svět s vrozenou láskou k Bohu. Ale: jsme-li stvořeni z lásky, a je-li  láska smyslem existence, proč se cítíme tak osamělí a chováme se tak destruktivně? Podle Jana a Terezie má tento stav dvě příčiny: Naše duše je jako by neprobuzená pro pravdu, proto si neuvědomujeme, kdo jsem a kam směřujeme. Druhým důvodem jeto, že svou lásku zaměřujeme špatným směrem-přilneme k něčemu jinému než k Bohu.

…Vrstvy duše: vnější smyslová část-do ní patří pět smyslů( zrak,chuť, sluch, hmat a představivost)- to je jakési hraniční pásmo mezi smyslovou a duchovní částí duše. Do vnitřní, duchovní části duše patří: rozum, vůle a paměť. Rozum jako schopnost racionálního myšlení a porozumění, vůle jako schopnost rozhodovat se a řídit své činy. Paměť chápal Jan jinak než dnes: není to jen zásobárna minulých prožitků, ale také zdroj, na jehož základě představivost vytváří očekávání do budoucna. Ať se snažíme, jak chceme, nedokážeme Boha vnímat našimi smysly. Nemůžeme Boha vidět tváří v tvář na vlastní oči, náš rozum není schopen pochopit Boží moudrost. Naše vůle nestačí na to, abychom byli tak dokonalí, jako je Bůh…Zdá se to být od Boha kruté-stvořil nás, abychom ho milovali, a při tom je pro nás tak nepostižitelný. Jan i Terezie tvrdí, že lidský život není ani krutá, ani antagonistická záležitost. Podstata života tkví v tom, abychom s láskou konali, co láska konat má: toužit, hledat, osvobozovat se a neustále se víc probouzet k životu.. Většina z nás tuto existenciální frustraci nepociťuje-žijeme v blažené nevědomosti a netušíme, o co v našem životě skutečně jde.

​

…Skutečná podstata naší touhy leží často dlouho v našem nevědomí. Jednoduše nevíme, kdo jsme. Každý člověk to prožívá jinak: ale mnozí z nás si nejprve uvědomují prosté přání: zakoušet příjemné věci a vyhnout se bolesti. Vedeni touto touhou hledáme štěstí, uspokojení, úspěch, aniž si uvědomujeme hlubší, božskou motivaci svého jednání. Západní kultura hlásá, že by nás k dokonalému životnímu uspokojení mělo dovést vlastní úsilí a schopnosti, a po určitou dobu to tak v našem životě je. Poměrně dlouho čerpáme vnitřní naplnění z nových pozitivních zážitků, láskyplných vztahů a z práce, která nás baví. Uspokojuje nás i to, že se o něco snažíme. Během tohoto procesu  se setkáváme s pravdou, krásou a dobrotou a odnášíme si pocit, že náš život má smysl, což nás zpětně povzbuzuje k dalším aktivitám.. Je nám jasné pouze to, že se chceme cítit dobře a vyhnout se nepříjemnému. Když zakoušíme určité dobro, chceme ho mít ještě víc a zvykáme si na něj. Návyky tvoří velkou část našeho života, což je do určité míry zdravý a přirozený proces. Díky návykům se staráme sami o sebe i o své blízké, učíme se a vytváříme nové věci a konáme dobro. Návyky ale mají i své nevýhody.

​

Po čase nás návyky zbavují možnosti jednat jinak  a mění se v nutkavé jednání.Nutkání však nás zbavuje vnitřní svobody. Někdy je vyloženě destruktivní (rasismus, pomstychtivost., lpění na majetku.) Jindy na pohled vypadají obdivuhodně, ale vnitřně nás stejně pohlcují ( např. pracovat přes míru, přemírné sebeobětování..).  Dotyčnou věc neděláme ze svého rozhodnutí, ale proto, že musíme. Lpíme na věcech,  blízkých lidech, k prostředí, v němž žijeme, na věroučných principech nebo určitém způsobu chování  nikoliv z lásky, ale proto, že máme hrůzu z jejich ztráty. Náklonnosti (návyky) jsou podstatnou částí  našeho života-jsou pro nás zdrojem určitých vzorců chování, takže si každou životní situaci nemusíme znovu promýšlet od začátku. Nevhodným náklonnostem říkáme zlozvyky. Velmi špatný zlozvyk , který nám závažně brání milovat, pak označujeme jako závislost. Všichni máme své náklonnosti i závislosti a právě některé z našich závislostí n nám často ukáže, jak moc jsme se vzdálili od cesty, po níž touží naše srdce, a toto poznání nás srazí na kolena. Toužíme být svobodní, soucitní a šťastní, ale při tom jsme hrabiví, ustrašeně sobečtí a citově navázáni na předměty našich náklonností. A to je kořen našich problémů. Svým narozením jsme získali právo, aby se v našem životě naplnilo zaslíbení dvou přikázání: budeme milovat Boha a své bližní jako sebe sama. Jenže my zjišťujeme, že jsme své srdce darovali někomu jinému, naši duši přitahuje něco jiného a naše mysl je zaujata mnoha jinými věcmi. Klaníme se falešným bohům. Tento fakt však většinou popíráme..

​

…Popření je přirozený prostředek  boje se stresem. Když je něco pro nás  příliš bolestné, příliš nepříjemné nebo trapné, naše mysl to odmítá vzít v potaz. Tento mechanismus často funguje i v případě náklonností, které popřením skutečnosti přímo vzkvétají. Nechává nás žít v domnění, že naše svoboda a schopnost milovat zůstávají nedotčeny, zároveň však opravdovou lásku pohřbívá a snaží se nás přesvědčit, že skutečnou podstatou života je svévolná snaha o vlastní uspokojení. Čas od času se však v našem brnění objeví malé trhlinky, a my skrze ně zahlédneme  svou skutečnou podstatu, nejhlubší vnitřní touhu po naplnění. Najednou si musíme přiznat, že se svým životem v podstatě vůbec nejsme spokojeni. Věci, jež nám v minulosti přinášely potěšení, se náhle zdají být prázdné.Tyto okamžiky vhledu se projevují u každého jinak, ale zasahují skutečně každého a přicházejí opakovaně. Signalizují, že se blíží temná noc duše.Často až v pokročilém věku budeme možná schopni přijmout pravdu. Moment prozření může přijít v dětství i ve stáří a emocionálně ho můžeme prožívat na širokém spektru  mezi bolestí a štěstím. Téměř vždy nám vnese do života zmatek.

​

…Osvobození temnou nocí můžeme tedy vnímat subjektivně příjemně i bolestně, ale vždy se musíme při něm něčeho vzdát- partnerský vztah, určitý zlozvyk. Každopádně ale v obou případech něco ztrácíme..… Osvobození k lásce a vědomí sjednocení vede k aktivnímu životu v Bohu, takže i když je zkušenost temné noci sama o sobě příjemná, vždy během ní  zakusíme pocit prázdnoty a někdy dokonce i hluboký smutek. A naopak: pokud nás temná noc uvrhne do zoufalství, postupně si uvědomíme, že před námi zároveň otvírá nové cesty a možnosti.

​

…Proč musí být temná noc tak  nejasná a nesrozumitelná? Odpověď je nasnadě: temná noc nás mimo jiné zbavuje našich náklonností, a proto musíme projít hradbou popření až do míst, kterým se raději vyhýbáme. Možná bychom byli  ochotni zříci se závislostí, které považujeme za škodlivé. Ale co v případě náklonností, které jsou nám drahé a kterých si ceníme?  Nechali bychom se dobrovolně osvobozovat od náchylnosti tvrdě pracovat nebo se obětavě starat o rodinu, a to přesto, že víme, že naší motivací není láska ale nutkavá porucha? Chceme-li být poctiví, musíme přiznat, že bychom zřejmě jakýkoliv posun ke skutečné svobodě sabotovali. Kdybychom věděli, čeho všeho se musíme vzdát, naše obranné mechanismy by nám nikdy nedovolily udělat první krok. Vykročit na cestu k hlubší proměně dokážeme jen tehdy, když přesně nevíme, kam jdeme. .Bůh podle Jana zatemní naše vědomí, aby nás ochránil. Když si sami nedokážeme naplánovat cestu, snadněji přijmeme Boží ochranu a temnota se pro nás stane „nocí, jež nás střeží“..Být osvobozen od hříchu má stejný význam, jako být osvobozen k plnosti lásky.

​

…Během temné noci mohou člověka navštívit tři duchové (smilstva, rouhání a závrati). Z psychologického hlediska jde o situace, kdy sebou mysl zoufale zmítá ve snaze najít někde nějaké uspokojení. Když v modlitbě i životě zakoušíme opakovaně prázdnotu a vyprahlost, není divu, že se naše představivost „zblázní“-jako by si říkal: „přece musí existovat alespoň nějaký způsob, jak si trochu užít života“..Klasickým příkladem jsou neuvážené představy a činy lidí, kteří procházejí tím, co dnes nazýváme „krizí středního věku“.Všechny krize středního věku samozřejmě s temnou nocí duše nesouvisejí, ale některé ano, a je pro ně typické, že člověk nenachází uspokojení ani v práci, ani ve vztazích,ani ve svých dalších aktivitách. Když běžné dostupné prostředky uspokojení selžou, člověk se je snaží přirozeně něčím nahradit. Někdy však tato snaha zachází ve fantazii i v jednání do takových extrémů, že se nemůžeme divit, že ji Jan nazývá „duchem smilstva“…

​

…Janův duch rouhání je nutkání bouřit se proti Bohu. „Proč to postihlo mne?“..Přichází hned po duchu smilstva jako reakce na trvalou ztrátu uspokojení..Připadá mi, že já jsem svou část práce udělal, ale Bůh neodpovídá..Bůh se mi odmítá přiblížit.Nebo-co je ještě horší, po té, co se mi ukázal, se teď najednou skrývá..Jan vysvětluje, že  z naší modlitby nemizí Bůh, ale pouze  naše pojetí Boha,představy o něm a pocity, které v nás vyvolává.Bůh nám toto vše odmítá, aby nás těchto model zbavil a umožnil nám postupně poznávat jeho pravou podstatu..Bolest s tím spojená je silná. Podle tradice Terezie jednou po té, co zažila něco skutečně zlého, zdvihla oči k Bohu a prohlásila: Jestliže takto zacházíš se svými přáteli, pak se nedivím, že jich máš tak málo!.

​

….Duch závrati se týká lidí, kteří se tvrdošíjně odmítají vzdát svého přesvědčení, že „kdybych to všechno správně pochopil, tak bych to napravil..Zoufale se snažíme zjistit, kde se stala chyba. ..Musím se prostě víc snažit. Dle Jana: Tento duch zatemní mysl tak, že je naplní tisícerými skrupulemi a zmatky tak spletitými,že se nemohou ničím uspokojit. Tento duch je jedním z nejtěžších ostnů a hrůz této noci. Dříve nebo později člověku však nezbude, než se vzdát, a právě to Bůh chce. Proto ducha závrati posílá. ..Jan píše, že Bůh neposílá tohoto strašlivého ducha, aby duši zahubil, ale proto, aby ji připravil na sjednocení s Moudrostí..

​

…Když duše dojde až k rozednění, získá tři drahocenné dary. Za prvé- dojde k uspokojení její nejhlubší touhy. Člověk je osvobozen od modloslužby svým náklonnostem, je schopen plně milovat Boha a své bližní a tato láska zasahuje celou jeho osobnost. Za druhé- mizí klamná představa, že jsme od Boha a stvoření odděleni. Člověk si své vnitřní sjednocení s Bohem a stvořením postupně uvědomuje a raduje se z něj. Poznává, jak on sám je vnitřně krásný a Bohem milovaný, ale zároveň prožívá Boží lásku k jiným lidem a jeho soucit s nimi, což vede k praktické službě ve světě.Když nám začne docházet velikost této vize, musíme uznat, že něčeho takového nikdy nemůžeme dosáhnout vlastními silami. Je zázrak, že se to vůbec někdy může stát…

​

…Proměny temné noci tedy nemůžeme dosáhnout sami, ale ani Bůh ji nezařídí bez nás. .Vždy je nutné, abychom byli ochotni Boží aktivitu přijmout, abychom byli schopni Bohu říct své ano, i když to někdy jen těžko lze vyjádřit slovy. Jan píše, že Bůh svobodně obdaruje božskou milostí pouze tu duši, která mu řekla svobodné a upřímné ano..Když nás temná noc přivede na spíše kontemplativní půdu, pocit autonomního úsilí ustupuje a my se vnitřně dostáváme na rovinu přijímání, ochoty a vítání.. Cíle mizí, místo nich se objevuje prostá modlitba touhy, a slova úspěch či neúspěch zcela ztrácejí svůj význam. Jde o proces oprošťování a otevírání prostoru pro Boha, ale součástí  tohoto mystického vztahu, který naprosto převyšuje naše chápání, musí zůstat naše opakované a aktivní ano..

​

…Jan rozděluje temnou noc na dvě základní období: temnou noc smyslů a temnou noc ducha. Temná noc smyslů osvobozuje duši od náklonnosti ke specifickým smyslovým uspokojením. Temná noc ducha přináší osvobození od lpění na určitých pravdách, způsobech myšlení, vzpomínkách, očekáváních a nutkavých způsobech rozhodování. Protože náš rozum, paměť a vůle nejsou schopny Boha pochopit a přijmout, musejí být zcela „zatemněny“ a zbaveny falešných bohů, kterým se klaní. Jan píše, že noc smyslů je obecná a postihuje mnohé, ale noc duch se vyskytuje podstatně méně často.V rámci obou nocí Jan rozlišuje jejich aktivní a pasivní aspekty.

​

… Během aktivních nocí si člověk uvědomuje svou vlastní iniciativu a podíl na duchovní cestě. Svým jednáním se aktivně snaží postoupit dopředu. Mezi hlavní činnosti patří modlitba, meditace, psaní duchovního deníku, přijetí duchovního doprovázení. Jan také doporučuje, abychom se vědomě snažili  vyhnout se jakékoliv nestřídmosti- od skutečné askeze a půstu až po prostou snahu žít zdravě- cvičit a vyváženě se stravovat. Podobnou disciplínu a omezení bychom měli během aktivní noci ducha aplikovat na rozum, paměť,  vůli. A představivost. Tři ctnosti (víra, naděje a láska)  jsou podle Jana vhodnými nástroji k osvobození ducha od jeho náklonností a lpění. Víra vyprázdní intelekt, naděje osvobodí paměť a láska zbaví pout vůli..Obě aktivní noci vyžadují vnitřní kázeň a zdrženlivost. Je nutné, abychom změnili svůj dosavadní styl života a přestali sami sebe zahlcovat  smyslovým, intelektuálním, duchovním či jiným uspokojením. Během obou těchto nocí dochází spíše k odečítání než ke sčítání, ke zjednodušování než k vytváření něčeho složitějšího, spíš k vyprazdňování než naplňování, spíš k odevzdávání než k hromadění. Pojednání o aktivní části temné noci jsou však u Jana jen zlomkem jeho díla a vytržení z kontextu  mohou vést k představě, že když se budeme snažit, máme svůj duchovní osud zcela ve svých rukou.  Jan a Terezie však vědí, že člověk svým vlastním úsilím nedosáhne téměř ničeho. Mnohem víc je zajímá pasivní dimenze, tedy to, co v nás Bůh činí bez aktivní účasti naší vůle.

​

…Mystikové všech tradic se shodují na jedné věci: podstatou veškerého duchovního života je láska. Temná noc duše má jediný smysl-prohloubit v nás lásku..Tato svou podstatou božská láska je největším ze všech tajemství. Je to zdroj života, nástroj prožívání i cíl, k němuž náš život směřuje, ale při tom ji nikdo nedokáže ani vysvětlit, ani definovat. ..Její skutečná podstata navždy zůstane mimo dosah lidského chápání a poznávání. Je nepředstavitelně hlubší než jakýkoliv pocit nebo emoce a zcela přesahuje veškerou lidskou laskavost. ..Ačkoliv lásku samotnou popsat nelze, první paprsky svítání osvětlí některé změny, které s nás temná noc způsobila..Tyto změny jsou o něco pochopitelnější a uchopitelnější než samotná láska..Nejprve zjistíme, že jsme svobodnější než dřív. Naše touha se zbavila náklonností, které ji dříve spoutávaly, a konečně se může svobodně projevovat. Další změnou je přechod od meditace ke kontemplaci v modlitbě . Třetí změnou je samotné probuzení: postupně v nás vyrůstá jistota, že jsme pevně sjednoceni s Bohem i s veškerým stvořením..

​

…Pouze hluboké vědomí našeho sjednocení s Bohem a se stvořením nám dodá sílu k praktickému uplatňování lásky v běžném životě. Naše činy už nebudou vycházet z horlivého misionářského nadšení. Nepůjde o bezmyšlenkovité  pokusy být užitečný ani snahu prospět bližnímu. Skutky i soucítění začnou náhle vyplouvat z bezedného zdroje v našem nitru  a rozum bude jen s úžasem přihlížet. .

​

…Temná noc vede ke kvalitativní proměně víry, lásky a naděje..Víra je pak takový způsob existence, kdy je člověk úplně otevřený a vyprázdněný, jak by řekl Jan, od všeho konkrétního. Láska je jako zdroj energie a ochoty opakovat s každým úderem srdce věčné ano. A kontemplativní naděje, proměněná naděje  je také zcela otevřená a svobodná. Není to naděje, že něčeho dosáhneme, třeba míru, spravedlnosti nebo uzdravení, protože v tomto případě by se jednalo o náklonnost.Je to pouhá naděje, čisté očekávání otevřené Bohu…Domnívám se, že jsem se s takto proměněnou nadějí občas setkal u lidí, kteří prošli nezměrným utrpením. Když jsem si jí všiml, byl jsem zaskočen. ..V létě 1994 jsem se zúčastnil poutní cesty do Bosny. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří ztratili úplně všechno..Ale když nám v slzách a plni smutku vyprávěli své příběhy, cítil jsem, že jsou plni naděje.Skrze tlumočníka jsem se jich ptal, jestli to vnímám správně.

​

„Ano, naděje“, usmáli se. Zeptal jsem se, zda je to naděje, že už bude mír.

„Ne, to není možné. Věci už došly příliš daleko.“.

Zeptal jsem se tedy: „ V co vlastně doufáte?!.

Odpovědí mi bylo mlčení. Nedokázali si vzpomenou ani na jednu věc, ve kterou by mohli doufat, ale přesto byli plni naděje.

Položil jsem tedy poslední otázku: „Jak můžete doufat, když nemáte v co doufat?“

Odpověděli mi „Bog“, což je srbský výraz pro Boha.

Tak se mi podařilo alespoň letmo zahlédnout podstatu proměnné naděje. Jsem přesvědčen, že i v mém životě se vyskytly okamžiky , kdy jsme ji zakusil, ale nebyl jsem ji schopen prozkoumat ani pochopit. Kontemplativní víra, naděje i láska přesahuje moje chápání. O těchto ctnostech s jistotou mohu říci jen to, že prožijeme nejvyšší možnou útěchu, když je v sobě nebo v někom jiném objevíme..